Garáže místo volného prostoru. Národní galerii chybí to, co je ve světě samozřejmostí

Veletržní palác byl svého času největší funkcionalistickou budovou na světě. Dlouhá léta však sloužila tomu, k čemu odkazuje její název. Veletrhy a pozdější sídlo společností zabývající se zahraničním obchodem, jakými byl Strojimport a Tuzex, nakonec ukončil velký požár v roce 1974.

O dva roky později budovu získala Národní galerie v Praze. Nákladná rekonstrukce po rozsáhlém požáru trvala až do devadesátých let.

Nyní se po ambiciózních plánech budova nachází před další rekonstrukcí, která by měla zohlednit její výstavní funkci. Jeden z kamenů úrazu je hlavně prostor před budovou. Místo rozlehlého veřejného prostoru tu totiž doslova překáží vjezdy do garáží…

Jak to bude?

Dnes je situace nejasná. Po křiklavém a kontroverzním padáku, který dostal ředitel Jiří Fajt, je Národní galerie řízena provizorně. Vyhlášená mezinárodní architektonická soutěž na rekonstrukci celého objektu je tak ve hvězdách. Přitom byla dokonce vybraná pětičlenná porota.

Mluvilo se o velkolepých plánech. Mělo vzniknout umělecké centrum srovnatelné s jinými velkými institucemi ve světě. Jedno ze zadání pro potenciální uchazeče z celého světa bylo také řešení veřejného prostoru před galerií - a není se čemu divit.

Byť se díky velmi navštěvované kavárně a úspěšnému divadlu pomohlo oživit prostor kolem celé budovy, stále není vyhráno. Ambiciózní plány totiž hovořily o české verzi pařízského Centre Pompidou či Tate Modern v Londýně.

Ruku na srdce, to by se v první řadě musela radikálně rozrůst také sbírka moderního umění. Fakt, že se bývalý ředitel inspiruje u zavedených značek a architektonicky geniálně provedených galerií, bylo více než nadějné.

V minulosti bylo totiž zcela normální, že jediný volný prostor před galerií si pro sebe zabral bývalý ředitel instituce Milan Knížák. Ten zde nechal vystavovat vlastní monumentální sochy…

Garáže místo náměstí

Veřejný prostor je alfa a omega fungujícího města a pro instituce takového významu, jakými jsou galerie, to platí dvojnásob. Mělo by se totiž jednat o živé centrum dění otevřeného myšlení. Národní galerie má být povznášející, ale také otevřená, přátelská instituce, kde nejsou kladeny překážky, ale naopak se využívá potenciálu a intelektu lidí, kteří chtějí komunikovat a sdělovat si zážitky a dojmy nejenom z výtvarného umění.

Dnes je galerie napůl cesta a jedná se spíše o z nouze ctnost. Galerie je od okolního světa odříznutá dlouhým příkopem, který slouží jako oboustranný sjezd do podzemních garáží. Volný prostor mizí díky závorám a chodníček u silnice je opravdu směšnou ukázkou dopravní infrastruktury pro chodce.

V potenciální rekonstrukci se tak musí architekti zaměřit právě na odstranění překážek, aby mohla být Národní galerie atraktivním a živým místem. Nikoli zabarikádovanou institucí pro fajnšmekry. Teď je však otázka, bude vůbec dokončena vyhlášená architektonická soutěž?

A kdo se bude chtít ze světoznámých jmen přihlásit, když na nejvyšších postech české kultury se odehrává eufemisticky řečeno kocourkov? Budoucnost ukáže. Teď je však prvořadé získat nového ředitele. Ten svým konceptem ukáže, komu se budoucnost Národní galerie vydá…