Jak jsem potkal divočáka - povídka z honu od Josefa Herze

Jenomže štěkot se stále přibližoval. Najednou se několik metrů přede mnou prudce rozkývalo křoví a z něj se vyvalil divočák. Těsně v jeho stopách i dva pronásledovatelé - dva foxteriéři. Jejich přítomnost mi svázala ruce. Bál jsem se vystřelit, abych náhodou nezasáhl některého psíka. Divočák unikal do svahu, přičemž na chvíli setřásl oba psy, takže jsem měl šanci na výstřel.

Roztřesenými rukami jsem namířil a stiskl spoušť. Divočák uháněl dál. Vystřelil jsem ještě jednou a zvěř zmizela v houštině, ze které zazněl ostrý štěkot. Vyběhl jsem za hlasy psů, i když to bylo ven z leče. Jak jsem se prodíral akátovým houštím, štěkot náhle ustal. Ocitl jsem se na kraji pole. V dálce na zoraném poli jsem zahlédl „svého" divočáka, jak vesele a bez pronásledovatelů uhání pryč.

Divočák se vyřítil přímo na mě...

Vrátil jsem se na louku. V lese, ale už i mimo něj, padaly další výstřely. Právě jsem byl u prvních stromů, vybíhajících do louky, když se zdola vyřítil divočák a přímo na mě! Vystřelil jsem poslední náboj, co jsem měl nejen v pušce, ale vůbec u sebe. Pod předními běhy zvířete vystříkl gejzír hlíny. Z boku na něj vystřelil starší myslivec z brokovnice. Divočákem to trhlo a z kožichu se mu zaprášilo.

Padne? Nepadnul... Zvíře se rychlým klusem přibližovalo ke mně. Už bylo jen na několik kroků, a já jsem tam stál jako přikovaný s prázdnou puškou. Někteří lovci, kteří netušili, že jsem bez nábojů, křičeli: „Střílej!"

Divočák byl už téměř u mě, když jsem zvolal: „Nemám ná...." Ještě jsem ani nedořekl, a už jsem se ocitl ve vzduchu. Divočák mě srazil, a v tu ránu jsem si ocitl v křoví. Od většího zranění mě zachránili foxteriéři, kteří se drželi ve stopě. Mně po divočákovi zbyly jen odřeniny a špinavé, roztrhané kalhoty. Můj první hon na divočáky skončil a já si namísto trofeje odnesl posměch.