Sovětští soudruzi se štítili jen máločeho (což dodnes zůstalo jejich ruským následovníkům, jak je vidět na Ukrajině). Takže střelba do vlastních lidí nebyla problém, jak už pro Čtidoma.cz popsal pan Libor Folvarčný. Ovšem nejen drilem živ byl voják. „Volný“ čas ale nebylo jak trávit. Navíc v Kazachstánu bylo obrovské vedro. „Já si chodil chladit tělo do klasických umýváren s kamennými žlaby snad každou hodinu, ale stejně jsem se pořád potil,“ usmíval se pan Folvarčný.

Království za větrák

Vojáci měli možnost navštívit nějaký ruský univermag (obchoďák), kde se dala koupit různá technika. „Kluci kupovali hlavně rádia, ale já jsem si koupil za prachy, které jsme dostali jako mimořádný žold, stolní ventilátor. Měl tři velké plastové lopatky a dvě nebo tři rychlosti otáčení. Všichni se mi smáli, ale odpoledne přišli a záviděli, jak si ležím a foukám na sebe příjemně chladný větříček. Pár se jich i ‚nasomrovalo‘ do dosahu mého ventilátoru a smát se mi přestali.“

Ve zmíněném ruském obchodě se podle pamětníka prodávaly i potraviny, včetně alkoholu. „Láhev ruského šampaňského tam tehdy stála v přepočtu cca 18 Kč, což bylo v podstatě za hubičku, a tak jsem si taky jednu koupil. Chtěl jsem si k ní přikoupit i salám, a tak jsem se prodavačky zeptal, kolik stojí kilo, abych se podle ceny rozhodl, kolik si vezmu. K mému překvapení ona ale vzala ten sčot, který tam měla místo pokladny, chvíli počítala a pak řekla, že kilo salámu stojí 2 ruble. Dodnes nechápu, proč počítala cenu za kilo, tu přece měla vědět předem a z ní vypočítávat ostatní ceny za určité množství.“

Brouky jsem ve vlaku prodal

Jednoho dne, to náš respondent ještě neměl ventilátor, měli možnost navštívit hlavní ruský kosmodrom v Bajkonuru, který byl od nich poměrně nedaleko. „Jenže já odmítl v tom vedru někam chodit, čehož dodnes lituji, byla to chyba, protože už nikdy takovou možnost mít nebudu.“

Zajímavé informace se pan Folvarčný dozvěděl i o pavoucích tarantulích, kteří se tam vyskytovali. „Místní tvrdili, že se jich bát nemusíme, protože jsou jedovatí jen v červnu a my tam byli v červenci. Ale věřte tomu, že třeba některý z nich není nějak opožděný!“

Z místní fauny ho zaujali ještě chocholatí ptáci (chocholouši obecní), kterých tam byla strašná spousta, jako v tehdejším Československu vrabců. „Taky tam byli velcí rohatí nebo parohatí brouci. Pár jsem si jich chytil do krabičky od zápalek, že je doma ukážu. Jenže ve vlaku zpět obcházel nějaký údajný sběratel, který je ode mě vysomroval. Teprve doma jsem pak zjistil od bráchy, že za jednoho se u nás tehdy na burze dávalo pětikilo, za což bylo možno si koupit cca 200 piv! No ale pozdě bycha honit.“

Tukan se nás snažil komandovat

Pan Folvarčný a další vojáci v Kazachstánu neměli svého velitele, ale velel jim cizí důstojník, kterému říkali Tukan. „Snažil se nás komandovat. Říkal nám, jak jsou sovětští vojáci vzorní, jak chodí jen v útvarech, nikdo sám atd. a že my to musíme dělat taky tak. Pravda ale byla jiná. Oni sice chodili vždy v nějakém tvaru, vždycky jim velel jeden poddůstojník a říkal jim ‚odin, dva‘, ale oni v tom tvaru za chůze normálně hulili ty svoje machorky a kecali spolu jeden přes druhého.“

Sovětští soudruzi působili na Čechoslováky z mnoha důvodů směšně. Nejvíc k smíchu ale prý byly jejich boty, takzvané půllitry. „V naší armádě se už mnoho let nepoužívaly. Ten Tukan nás ale vždycky občas svolal a seřval nás za to, že si chodíme na jídlo, jak nás napadne, což nám samozřejmě bylo akorát k smíchu a kašlali jsme na něj,“ dodal se smíchem pan Folvarčný. Chcete vědět, jak probíhala jeho cesta z kazachstánské pouště zpět do vlasti? Čtěte už příští středu.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Největší hovado Varšavské smlouvy? Přeci poručík Knoflíček.