Jaký člověk může klidně zničit svého syna? Klesnout se dá zřejmě ještě hlouběji, než se zdálo

/KOMENTÁŘ/ Kam s ním? Tuto otázku už si kladl Jan Neruda, nicméně v případě vlastních dětí věta dostává mnohem větší, příšernější rozměr. Uklidit někam (třeba na Krym nebo kamkoli jinam) vlastní dítě "jen" proto, abych si mohl v klidu hlídat vlastní kšefty, je dost hrozné.

Existuje vlastně nějaká hodnota, která by to ospravedlnila? Mohl bych si vůbec sám v sobě obhájit, že se mě bojí vlastní dítě? Asi ne. Logicky, protože jsem normální. Stejně jako drtivá většina lidí po celém světě. 

Hra na city a velký risk

Kostky jsou však vrženy, není návratu. Zkusím si na chvíli představit, že jako bývalý agent StB jsem jiný a na lidech mi moc nezáleží. Zkusím si představit, že mi jde o krk a musím se starat o to, abych neskončil v teplácích. Zkusím si představit, abych udržel v chodu své mocenské impérium, že musím riskovat doslova úplně vše. 

Co tedy udělám? Budu křičet, kopat kolem sebe a snažit se hrát na city. Budu se prezentovat jako starostlivý tatínek, který by za své údajně nemocné děti rád zemřel, a doufat, že na to alespoň někdo skočí. Popravdě, ono takových lidí asi bude dost. Když to dobře zahraju. Jasně, mají přeci děti, zasáhnu jejich bolestivé místo. Nejsou jako já, budou mít pochopení. Co na tom, že jsem děti sám do všeho zatáhl. To už si nikdo nepamatuje.

Pilot Boeingu a ruské tajné služby

Zároveň budu usilovně přemýšlet, jak to udělat s těmi, kteří vědí. S těmi, kteří si umí informace zjistit, ověřit, spojit fakta. Protože když ze svého syna udělám duševně nemocného chudáka, který vlastně skoro neví, co říká, budou se logicky ptát, jak mohl takový člověk podepisovat věci, které jsem mu dal? Neřeším, že mu můžu zničit život. Už jsem přeci dříve přisahal na jeho život a věděl jsem, že lžu. Potřebuji se hlavně dostat z těch zatím jen pomyslných pout, které se každým dnem více utahují.

Jak vysvětlím, že můj syn pilotoval Boeing a najednou je pod sedativy? Sakra, nějak mi to nesedí. Zase budou mluvit o organizovaném zločinu, o maření vyšetřování. Krym. Asi tam měl zůstat. Ale byl tam vůbec? Ruské tajné služby by o tom stoprocentně věděly. Dnes však mlčí. Což je divné, ruská strana si málokdy nechá ujít příležitost. 

Morální hodnoty? Ale no tak...

Strašně moc otázek, hodně málo odpovědí. Únos? Možná. Úklid nepohodlného člověk, který by mohl mluvit? Třeba ano, třeba vůbec ne. Duševně nemocný člověk? Kdo ví. V každém případě z lidského hlediska, z hlediska vztahu otec - syn jde o "kauzu", která nevoní (téměř) vůbec nikomu. Morální hodnoty jsou zašlapány do země v zájmu moci a mamonu.

Komu se z toho chce zvracet, je na "správné" straně. Vidět v očích svého dítě strach ze své osoby je něco, co nikdo z nás nechce zažít. Za kolik vlastně? Miliardu, sedm, padesát? To je ale vlastně úplně jedno. Důvěra je definitivně pryč. Smutné, odporné...