Karla „Tsunami“ Šlechtová: Jsem rockerka! Ne květinka, kolem které se musí chodit po špičkách

Když ji vidíte v televizi, většinou vysvětluje nějaký průšvih. Těžko tedy poznáte, jaká z ní sálá energie. Pokud s ní však chvíli mluvíte, dokonce začnete mít pocit, že tahle „holka“ to myslí fakt vážně. Náš rozhovor nebyl obyčejný, byl... no, prostě trošku jiný. Politiku jsme sice řešili, ale jen tak nějak mimochodem, odsunuli jsme ji na druhou kolej. Šlo o ni. O Karlu Šlechtovou. Až pak o ministryni pro místní rozvoj.

Paní ministryně, rád bych se dnes bavil o vás, o...
My nebudeme řešit politiku, zákony? Vážně? Ježíš, to je paráda! Upřímně, mám toho až nad hlavu. Tak to je teprve můj druhý rozhovor, který bude o mně!

Jsem rád, že jsem vám udělal radost. Proč jsme ale v téhle pracovně, když jste tak ráda, že nebude řeč jen o politice?
Já jsem opravdu nikdy nechtěla být ministryní. Nesnila jsem o tom, neměla ambice jít po funkcích. Vždycky jsem chtěla pracovat pro lidi, pro stát. Zní to jako klišé, ale vlajka a hymna v téhle pracovně jsou pro mne vážně důležité.

Pořád platí ta otázka: Jak to, že jsme teď tady?
Na ministerstvo jsem se dostala přes klasické výběrové řízení jako referentka, pak jsem pracovala na Úřadu vlády České republiky jako ředitelka odborů EU fondů. Když mi pan Babiš oznámil, že by mě rád udělal ministryní, obrovsky riskoval. Byla jsem neznámý člověk, který sice rozuměl evropským fondům a celé problematice kolem toho, ale vysoká politika? Na druhou stranu si neumím představit, kde jinde bych pro tuhle zemi udělala víc.

Prý vám na ministerstvu říkali Tsunami…
To je pravda. Vlétla jsem do toho naplno. Byl tu neuvěřitelný nepořádek prakticky ve všem, byrokracie na každém kroku. Našla jsem tu věci, které si málokdo umí představit. První úkol byl vše zjednodušit, motivovat lidi k práci a ne k tomu, aby si to chodili do kanceláří na osm hodin odsedět. Věřím, že jsme tomu dali řád a smysl.

Cítíte zadostiučinění, že jste to natřela chlapům a jste nad nimi?
Vůbec ne! Tyhle genderové věci jdou mimo mě. Jsem snad jediná žena, která je proti ženským kvótám. Přijde mi to jako nesmysl. Buď něco umíte, nebo neumíte, pohlaví přeci nerozhoduje.

Vy asi nejste úplně „dámička“, že?
Jestli by někdo předpokládal, že budu jemná a usměvavá, tak jeho očekávání nenaplním. Nikdy ze mě nebude poskok. Myslím, že mám větší koule a ramena než někteří chlapi. Prostě vnímám každého stejně. Jsem rockerka, ne květinka, kolem které se musí chodit po špičkách.

Snesete kritiku?
Když je oprávněná, tak ano. Snažím se věci vysvětlovat, argumentovat. Neoprávněnou kritiku ale nesnáším. Za ty roky máme za sebou výsledky. Máme vize, které jsou přijímány. Evropa se mění, stojí za námi celá severní polokoule. A tady mě pak někdo cvičí za klikátko u monitorovacího systému. Sorry jako…

Spíte někdy?
Jasně. Kdybych řekla že ne, znělo by to asi divně. Spánku dám tak čtyři, maximálně pět hodin denně. Ale ani dřív jsem se nad sedm hodin nedostala.

Takže se po práci uvelebíte v pěkném luxusním ministerském bytečku…
Těsně vedle. Tam jsem ani jednou nebyla, ale prý opravdu existuje. Jezdím domů za Prahu. A jestli se chcete zeptat, jestli mám nějaké nablýskané ministerské auto, tak ne. Spokojím se se svým Peugeotem 207.

No, chtěl jsem… dobře, tak jinak. Na ministerstvu rozdělujete miliardy. Ale co jste si naposledy koupila pro sebe?
Asi nějakou knihu. Určitě. Za ty utrácím nejvíc. Miluju historické romány a detektivky z minulosti. A také životopisy. Naposledy jsem četla o Věře Čáslavské, to bylo…

Moment, prosím. Já těmi nákupy spíš myslel něco na sebe…
Tak to nevím, vážně. Nemám ráda nákupy. Už jsem říkala, že se v mnoha ohledech nechovám jako ideální představitelka ženského rodu.

Kolik že máte těch tetování?
Hodně…

Kolik?
Osm. Každé má nějakou symboliku a jsou pro mě důležitá.

Čím jste chtěla být jako malá holka?
Popelářkou, to byl můj sen. Je jasné, že už bych se tím dnes živit nechtěla. Ale klidně bych se s nimi projela!

Třeba budete mít šanci… co je pro vás v životě nejdůležitější?
Určitě rodina! Jsem z chudých poměrů. Dědeček byl odsunut, když mě maminka nechala křtít, tak ji chtěli zavřít a podobně. Musela jsem se o sebe umět postarat.

Jak třeba?
Když jsem přijela jako studentka do Bruselu, neměla jsem ani korunu. A tím myslím doslova. Chodila jsem uklízet a žehlit k jednomu pánovi, abych si vydělala alespoň na jídlo. V zimě jsem tam dokonce hlídala nějakou bránu. Člověk se pak naučí vážit si věcí a hodnot.

Co vás v práci nejvíc štve?
Toho by se našlo! Ale asi když přijde nějaký rádoby expert a po třech větách zjistíme, že netuší, o čem je řeč. Já také nerozumím všemu, dělám chyby. A bez svého týmu bych jich dělala ještě víc. Ale snažím se tomu dát maximum a nehrát si na něco, co nejsem.

Na čem byste nejvíc zapracovala, kdybyste měla neomezenou moc?
Toho je hodně! Myslím si třeba, že příští vláda, ať už bude jakákoli, by se měla domluvit na sloučení agend některých ministerstev. My třeba v mnoha věcech děláme stejné věci jako životní prostředí nebo zemědělství. Ale to je věc, na kterou je třeba vůle. Co mohu já ovlivnit, je například integrovanost obcí. Tam si myslím, že děláme hodně, a chci, abychom dělali ještě víc.

Jakou vlastně máte motivaci snášet to, že neustále proti něčemu bojujete, překračujete klacky, co vám přistanou pod nohama…
Někdy to jsou spíš celé stromy! Šijí na vás boudy a tváří se, že je všechno v pořádku. Já si ale vždycky řeknu, že to nemůžu lidem udělat, nemohu utéct, kvůli nim. A třeba snad i díky mně začne veřejnost politikům více věřit. Nebo prošlápnu cestičku mým nástupcům. Uvidíme…