Když upálili Giordano Bruna, Rousovi už farmařili v Libčicích nad Vltavou

V době, kdy začínala dlouhá turecká válka, nebo když spisovatel a astronom Giordano Bruno hořel na hranici za své tvrzení, že středem vesmíru není Země, rodina Rousů už farmařila. Dlouho se nenašla žádná síla, která by jejich úsilí přerušila. Až v padesátých letech minulého století se to povedlo komunistickému režimu, který statek znárodnil a začlenil ho do JZD Rudá záře.

Čtyřicet let trvalo, než se Josef Rous se svým otcem mohli vrátit ke svému podnikání, ale i k velké lásce. "Začínali jsme od začátku, statek byl v neuvěřitelně špatném stavu. Museli jsme opravit budovy, zavést chovy slepic i prasat," vzpomíná muž, kterému bylo v té době sotva pětadvacet a zrovna absolvoval zemědělskou školu. Nezkušený zelenáč byl doslova hozen do vln a musel plavat. Tím spíš, když jeho otec náhle zemřel a vše tak zůstalo jen na jeho bedrech.

Zvládl to, i když nešlo o žádnou procházku růžovým sadem. Vlastně to nebyla vůbec žádná procházka, spíš každodenní sprint za dodržováním nejrůznějších směrnic a nařízení, což se vstupem do Evropské unie ještě mnohonásobně navýšilo. Postupem času Rous došel k názoru, že chovat prasata se u nás absolutně nevyplatí. A přesto, že zrovna dodělal a dofinancoval moderně zařízený prasečák, raději ho zavřel.

Jako nejdůležitější artikl mu zůstaly slepice, kterých má dnes 1 600. Jejich chov je však pro mnoho laiků trochu jako z jiného světa a připomíná sci-fi filmy. Neuvěřitelné množství předpisů a nařízení je něčím, čím by se obyčejný smtelník nechtěl zabývat ani pět minut. Například jen postřiků na pole je na pět stovek. Každý má svoje, co si zemědělec musí nastudovat a hlavně se tím řídit. Jedním můžete stříkat metr od pole, dalším třeba pět.

Každý zemědělec je zaveden v centrálníc registraci a přesně se tak ví, na jakých polích pracuje. Díky satelitům je vše poměrně pečlivě kontrolováno, svého času se dokonce uvažovalo o bezpilotních letounech, které by všechno měly pod dohledem. "Neumím si představit, že bych dělal něco jiného. Tohle je můj život. S otcem jsme to vybudovali a je to odkaz," přesto říká Rous a je na něm vidět, že to myslí opravdu vážně a neměnil by ani za nic. 

Je možné, že zatvrzelí ochránci zvířat by s radostí poukazovali na to, že i on chová slepice v klecích. Josef Rous by jim však jistě s klidem sobě vlastím vysvětlil, proč to tak je a že zvířata nijak netrpí. I proto, že kvůli již zmíněným předpisům jsou dnes jejich příbytky možná sofistikovanější než některá lidská obydlí. A pokud by jim jeho vysvětelní nestačilo, asi by to nijak zásadně neřešil. Nakonec, proč taky? Čas je pro něj až příliš vzácná komodita.