Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?
„Jó, to byly krásné časy,“ vzdychají dodnes někteří lidé, když vzpomenou na dobu socialismu. Nešlo jen o nižší ceny, které byly na regálech, ale také o možnost pomoct si po svém. Vždyť se také říkalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Své o tom vědí i manželé, jejichž totožnost redakce zná, ale z pochopitelných důvodů ctí přání nezveřejňovat konkrétní jména.
Manželé (říkejme jim třeba Jan a Iveta) prožili většinu svého aktivního života za minulého režimu. Jan pracoval v tehdejším větším JZD jako traktorista, Iveta vařila v továrně. Byli to docela obyčejní manželé z vesnice, žádná vysoká třída. A přesto si žili dobře, i díky tomu, že to „uměli“, jak dnes otevřeně přiznává pan Jan.
Kradli jsme, přiznává pan Jan
Co to tehdy znamenalo? „Kdybych to měl popsat dnes jedním nebo dvěma slovy, musel bych jednoduše říct: kradli jsme. Tehdy se to ale zdálo vlastně tak normální, že to nikoho nezarazilo. Když budu mluvit o našem družstvu, opravdu jsme se většinou chovali tak, že když to patří vlastně nám všem, tak si vezmeme, co potřebujeme. Jen se o tom nesmělo mluvit tak nahlas,“ konstatoval pan Jan s trochou zahanbení v hlase.
Sešívačkou děti nenakrmíš
„Další velkou výhodou tehdy bylo, že každý den zbylo nějaké to jídlo v kuchyni,“ přidala se paní Iveta k vyprávění svého muže. „Co bychom s tím dělali? Prostě jsme si to v kastrůlcích nosili domů a byla večeře. Často to vystačilo i na sobotu a vařila jsem vlastně jen v neděli. To se potom ušetřila většina výplaty, když jsem nemusela kupovat jídlo. Všichni vědí, že právě do jídla jde většina peněz, a tak to byla velká úspora. Kdybych pracovala třeba v kanceláři, mohla jsem si domů přinést akorát sešívačku. A sešívačkou děti nenakrmíš.“
Utěšovali jsme se, že jsme jen šetrní
„Kdepak, i když jsem měla maturitu, tahle práce byla výhodnější,“ vysvětluje s absolutní upřímností, i když si uvědomuje, že to nebylo tak docela správné. „Chápu to, nemělo se to dělat. Ale ono to bylo tak nějak normální, vlastně jsem si dokonce myslela, že prostě jen ve fabrice neplýtváme jídlem, když si to vezmeme domů a sníme. Jen někdy jsme prostě do toho hrnce tak trochu schválně přihodili o kus masa víc, než jsme měli vyzkoušené, že bude potřeba pro lidi.“
Co spadlo z valníku, jako by nebylo
Kromě jídla bylo tehdy postaráno i o zvířata, která manželé chovali. „Bylo úplně normální, že v každé chalupě bylo prase, králíci, slepice, někde měli husy, jinde třeba kachny. To, že jsme měli rozdělené příkopy kolem silnic, kde jsme si sekali a sušili seno na zimu, to bylo normální a legální, to bylo domluvené. Každý měl také zahradu nebo jiný pozemek, kde se postaral o ten zbytek. Jenomže senem člověk prase nevykrmí. A to jsem měl zase velkou výhodu já v zemědělství, protože jsem při sklizni jezdil traktorem. Základem bylo poztrácet dost řepy nebo obilí ještě předtím, než jsem dojel na váhu. Nebylo to tak složité. Cesta z pole vedla kolem lesa, nevěřili byste, ale každý traktorista si musel právě v těch místech ‚odskočit‘. Přesně jsme věděli, ve které části má kdo svoje stanoviště. Smáli jsme se, že jsme s odpuštěním nejvyčůranější jezeďáci v republice. Nikdo nic neříkal, věděli to asi i šéfové, ale nepamatuji si, že by se někdo ozval,“ popsal vlastně tolerovaný způsob tehdejšího života některých lidí pan Jan.
Ani kriminálka je nevyděsila
„Jednou se ale stalo, že přišel nový kluk, mladý táta od rodiny, který se staral víc než my ostatní, chtěl toho prostě moc najednou. A to už začalo být podezřelé, dokonce se v družstvu objevila kriminálka, a že prý rozkrádáme socialistický majetek. Chvíli se něco řešilo, ale naštěstí to vyšumělo,“ vzpomněl si na příhodu, která se mohla leckoho dotknout. Jenomže nedotkla. „Chvíli jsme si dávali větší pozor a místo obilí do dvou pytlů se z valníku ‚omylem‘ na patřičném místě vysypala jen polovina zrní. Nebylo to správné, ale bylo to tehdy normální,“ popsal situaci pan Jan.
Výhodné paběrkování
„My jsme zase s dětmi chodily paběrkovat na pole, to už vlastně ani krádež nebyla, i když se to samozřejmě dalo zařídit tak, abychom si přišli na své. Takhle se sháněly třeba brambory. Prostě ti, co vyorávali, zapomněli na nějaký kus na poli, v zatáčce, u lesa nebo tak. Stačilo kus řádku a bylo na zimu. Stejně tak to bylo i s řepou na krmení, s cibulí, prostě se vším, co se mohlo hodit. Kdyby nás někdo přistihl, jak ‚sklízíme‘ před sklizní, byl by malér, ale sklizené pole už nikdo nehlídal,“ doplnila paní Iveta s tím, že pak stačilo koupit dvě selata a o ostatní už se postaral stát, aniž by o tom oficiálně věděl. A nějaký ten balík slámy na podestýlku? „Sláma je lehká, ta z toho valníku spadne, ani nevíte jak,“ smál se pan Jan.
Barák jako ze škatulky
„Jasně, našetřil jsem na rekonstrukci baráku, který jsem zdědil po rodičích a ve své době byl opravdu výstavní, i když dneska už tak nevypadá,“ pochlubil se pan Jan. „Kdybych dělal v akademii věd, asi bych bydlel v pronajatém bytě, tohle bylo prostě lepší,“ pochvaloval si život v době, kterou by sám dnes nevrátil. Kolik takových šikovných lidí se tehdy našlo ve všech oborech? Raději nepočítat…
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Pamětník vzpomíná na socialismus: Vlastně jsme byli spokojeni.
