Ledově klidný – letecká povídka Vladimíra Charouska
Když se pod hlavičkou bývalého Svazarmu začala tvořit nová organizace aeroklubového létání, získaly na významu krajské aerokluby, v jejichž čele stál zpravidla důstojník letectva
Jelikož i tento činitel je, zvláště po svléknutí uniformy, zase jenom člověk, existovali náčelncíci různých povah a zaměření. Od těch, kteří pokud možno v klidu a bez problémů chtěli dosloužit zbytek vojenského života do blížícího se důchodu, až po ty, kteří měli opravdový zájem vytvořit účelovou organizaci umožňující leteckou činnost.
Mezi těmito dvěma skupinami se pohybovali jednotlivci zcela jiného ražení – vojenští piloti aktivně bojující za druhé světové války, lidé disponující vlastnostmi, které se nedají získat jinak, než osobním prožitkem přímo v krajních situacích.
Ohrožení hnojem
Bylo to v sedmdesátých letech, kdy čísi „moudrá“ hlavička vymyslela, že chlévskou mrvu by bylo vhodné rozmetat po polích pomocí trhaviny. Nějaký čas se to i praktikovalo. Na pole byly rozvezeny hromady hnoje, do nichž byly umístěny nálože a tyto elektricky odpáleny. Vskutku efektní.
Jednou prováděl na letišti jednoho středočeského aeroklubu náčelník, bývalý frontový hrdina, pravidelné přezkušování na Z -142. Předpolí letiště tvořil lán, na kterém byly pravidelně rozesety zmíněné kupky hnoje s náložemi.
Právě v okamžiku, kdy byla Z-142 řízená přezkušovaným pilotem v konečné fázi přiblížení, byly odpáleny nálože. Jedna kupka explodovala přímo před letadlem, zacloumala s ním a plexi kabina byla plná hnoje. Pilot jen vykřiknul a strnul, zatímco frontový pilot klidně převzal řízení a se slovy:
„Čeho se bojíš?“
bez problémů přistál.
