Luděk Bukač: Už na nejmenší děti je vyvíjen zbytečně velký tlak

1) Pocházíte z hokejové rodiny, v hokejovém prostředí jste vyrůstal a dosud jste ho neopustil. Proč máte rád hokej?

Protože hokej se pro mě stal fascinující už v době, kdy jsem se naučil bruslit a alespoň trochu ovládat kotouč. Líbila se mi i atmosféra v kabině. Měl jsem kamarády, ke kterým jsem mohl vzhlížet, kamarády, se kterými jsem mohl spolupracovat. To je stejné jako dnes.

2) Vaším otcem je dlouholetý hokejový hráč i trenér Luděk Bukač. Nenarážel jste v dětství na problémy, které Vám přivodila právě spojitost se slavným otcem?

Snad jenom tehdy, když táta začal trénovat reprezentační mužstvo. Do té doby tomu tak ale nebylo. Já jsem se chtěl vždycky v profesi prosadit sám. I proto jsem po absolvování vysoké školy odešel hned do zahraničí. Na deset, jedenáct let.

3) Z toho jste valnou většinu času strávil v Německu. Jaké největší poznatky jste si do kariéry hokejového trenéra odtamtud odnesl?

Práce v Německu byla a stále je založená na pracovních postupech a dobrém chování. Mě tam lidé začali vnímat a mít rádi teprve až když poznali, že chci pomoci jejich dětem v hokejovém rozvoji a snažím se podávat kvalitní výkony. Tuto zkušenost bych přál všem českým trenérům, kterým je komunikace s rodiči lhostejná nebo na svěřené děti kolikrát i sprostě řvou.

4) V kolika letech je dobré dát dítě na hokej?

To záleží především na jeho samostatnosti. V žádném případě by se to však nemělo lámat přes koleno. U některého dítěte to může být v pěti, u některého i v osmi nebo devíti lety. Problém je, že když přijde na svůj první trénink devítiletý kluk, není u nás pro takové děti připravený program. Ve většině případů ho pošlou domů s tím, že už je příliš pozdě. To vidím jako velkou chybu. Vždyť například Jirka Doležal začal s hokejem až ve 14 letech a přitom se stihl propracovat do kádru Slavie, Sparty a posléze také reprezentace.

5) Na které nejčastější chyby ve výchově české hokejové mládeže narážíte?

To, že je od rodičů a trenérů vyvíjen na děti neustálý tlak a honba za co nejlepším výsledkem. Což je obrovská chyba. Tady je potřeba brát na zřetel skutečnost, že se nervový systém dítěte vyvíjí do 14 let věku. Tím, že je po dětech vyžadován neustálý dril, nevyvinou se jim ty určité nervové dráhy. Jejich rozhodování, na které mají ve hře častokrát jen milisekundy, nevychází z nevědomých reakcí. Dítě by se mělo učit především samo od sebe. Odkoukáváním nebo systémem pokus-omyl.

6) Co by měl tedy v sobě měl mít správný trenér mládeže?

Měl by to být takový průvodce dětstvím. Trenéři, kteří tu dříve vychovávali Jágra, Plekance nebo třeba Ručinského, působili něco jako druzí tátové. Trénovali děti po práci a vytvářeli si k nim vztah. Na ledě je nechali volně hrát a děti pak instruovali, co a jak dělat lépe. Ten tlak na výsledek tam ještě nebyl takový. Ideální trenér by měl umět vytvořit radostné prostředí, do kterého by dítě samo od sebe chtělo přijít, samo od sebe by chtělo chodit na tréninky a samo od sebe by se také chtělo něco naučit.

7) Jak tedy český mládežnický hokej změnit?

Musí se začít už u těch nejmenších dětí. Učit je, aby si návyky získávaly vlastním, přirozeným způsobem. Podceňovat by se neměly ani výzkumy, které se týkají mozku. Podle toho pak i uzpůsobit výchovu. S tím intenzivnějším tréninkem, drilem, začít až v těch čtrnácti, patnácti letech. Nepraktikovat ho u těch nejmenších dětí, jako je tomu teď.

8) Nadále platí to, že na postu, který začal hrát hokejista v úvodu své sportovní dráhy, obvykle setrval až do konce kariéry. Podle jakých ohledů jste u nejmenších dětí rozhodoval, jakou pozici mu „přisoudit“?

To by měl napovědět až čas. Protože jakmile začnete děti učit jednotlivé posty, už je specificky do něčeho tlačíte. Hráči by se tak do třinácti let měli na svých postech střídat. Měli by umět hrát všechno. Proto by si i brankář, čas od času, měl vyzkoušel hru v poli.

9) Které nejznámější hokejové osobnosti jste trénoval?

Dostalo se mi pokaždé té možnosti pracovat s hráčema, kteří se později dokázali prosadit i na tu nejvyšší úroveň. Už z mého prvního zahraničního angažmá vzešlo několik hokejistů, kteří působili či nadále působí v německé hokejové lize. Phillip Grubauer teď dokonce hájí branku Washingtonu Capitals v NHL. Těch hokejistů, kteří mi prošli rukama, je samozřejmě moc. Mezi nimi to byli například i Češi Jakub Nakládal, Aleš Kotalík nebo Tomáš Hertl.