Málo jídla, bití a vši: Rukojmí, které propustil Hamás, promluvili o hrůzách zajetí
Drželi je ve tmě, bez informací, co se kolem nich děje. Byli nuceni sedět potichu, dostávali jen velmi skromné příděly jídla a vody. To jsou pouze některé útržky z příběhů, které začínají vyplouvat na povrch o tom, jak se žilo rukojmím v zajetí teroristického hnutí Hamás. Svět se tak konečně dozvídá pravdu.
Při útoku na Izrael 7. října teroristé z Hamásu odvlekli 240 lidí jako rukojmí. Od nemluvňat až po osmdesátníky. Desítky z nich byly osvobozeny, osud dalších je ale nejasný. Pravděpodobně je stále zadržují palestinská militantní organizace a další skupiny v Gaze. Hovoří se však o tom, že někteří z těchto lidí už nejsou mezi živými.
Se všemi zacházejí stejně hrozně
Červenému kříži a dalším humanitárním organizacím dosud nebylo umožněno rukojmí navštívit, spolehnout se tak musíme jen na informace od těch, kteří byli propuštěni. Stejně tak musí čekat příbuzní, aby se alespoň částečně dozvěděli, jak se jejich blízkým daří. Nejčastější otázka samozřejmě zní: „Viděli jste je, jsou živí, nebo mrtví?“
Podle podmínek dohody mezi Izraelem a Hamásem byli zatím většinou propouštěni ženy, děti a zahraniční pracovníci. Do minulého týdne získal svobodu pouze jediný Izraelec, který měl ovšem i ruské občanství. Předpokládá se, že rukojmí jsou drženi na různých místech a jsou v rukou různých skupin. Je pravděpodobné, že se všemi se zachází stejně, příběhy propuštěných se liší jen v detailech.
Tma a neustálé bombardování
Adina Moshe byla odvlečena ze svého pokoje doma v Izraeli, odvezena do Gazy a nahnána do tunelů pět pater pod zemí, což potvrdil i její synovec Eyal Nouri. „Chodila bosá v bahně, nemohla dýchat. Celé hodiny pochodovali tunely,“ vysvětloval pro CNN. Dále uvedl, že jeho teta byla držena v podzemní místnosti, kde byla světla zapnuta pouze dvě hodiny denně. „O tom, co se stalo nahoře, nic nevěděli. Slyšeli jen nepřetržité bombardování. Až den před jejich propuštěním se najednou rozhostilo úžasné ticho. Tušili, že se něco stane, ale nevěděli co.“
Síť tunelů pod Gazou odpovídala i svědectví Yocheved Lifshitz, 85leté babičky propuštěné na začátku konfliktu ještě dřív, než bylo domluveno příměří. Stejně hovořil i Thomas Hand, který celé týdny předpokládal, že jeho malá dcera je také hluboko pod zemí. „Je to více než pravděpodobné,“ sdělil chvíli poté, co byla malá Emily, dříve považovaná za mrtvou, prohlášena za rukojmí.
Z místa na místo
Hand byl proto po jejím propuštění zaskočen, když mu Emily řekla, že ona a její přítelkyně s matkou byly uvězněny nad zemí v řadě domů. To bylo velmi nebezpečné. Když izraelské síly zaútočily na Gazu a postupovaly stále hlouběji na palestinské území, dívky byly nucené utíkat od budovy k budově. „To je děsivé,“ řekl Hand.
Odhaduje se, že 40–50 % budov v severní Gaze bylo poškozeno. Tvrdí to nezávislí odborníci. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí ve středu uvedl, že v Gaze žije až 1,8 milionu lidí, tedy téměř 80 % populace. Předpokládá se, že jsou přesouváni z místa na místo tak jako Emily. „Nejvíc šokující a znepokojující na setkání s ní bylo, že jen šeptala. Musel jsem jí přiložit ucho na rty. Hamás jim nařídil, že nesmí vydávat žádné zvuky,“ popsal Hand.
Mlč, nebo tě zastřelíme
Stejné hrůzy popisuje i dvanáctiletý Eitan Yahalomi, který také dostal příkaz mlčet. Zároveň byl spolu s ostatními dětmi nucen koukat na videa, která ukazovala útok Hamásu a vraždění lidí ze 7. října. Omer Lubaton Granot, který založil Fórum rukojmích a pohřešovaných rodin, k tomu doplnil, že Eitanovi drželi u hlavy pistoli a vyhrožovali mu, že ho zastřelí, jestli bude plakat.
Teroristé podle svědků dětem říkali, že se nemají kam vrátit, protože je už nikdo nechce. Nebo že jejich rodiny jsou po smrti. „Snažili se je vyděsit. To, co teď slýcháme, je krutá realita,“ dodal Granot.
Málo jídla a mlácení dětí
Seniorka Ruth Munder řekla izraelské televizi Channel 13, že podmínky se zhoršovaly, jak zajetí pokračovalo a jak postupovala izraelská armáda. Představitelé OSN nedávno varovali před „masivním propuknutím infekčních chorob a hladu“ kvůli přísné izraelské blokádě téměř veškeré humanitární pomoci. Na začátku zajetí dostávali kuře, rýži, konzervy a sýr.
Když se situace zhoršovala, byl to už jen čaj, chleba a pár sladkostí pro děti. Emily Hand svému otci řekla, že vždy snídali a jen někdy obědvali nebo večeřeli. Řekla, že měla takový hlad, že se naučila milovat obyčejný chléb s olivovým olejem. Dvanáctiletý Eitan takové „štěstí“ neměl. Když dorazil do Gazy, byl zbit. „Jsou to monstra,“ řekla na adresu Hamásu jeho teta.
Pokousali je brouci
Otec thajského rukojmího, který mluvil se svým synem poté, co byl propuštěn, řekl, že se zdál být v dobrém zdraví a dobré náladě. „Popsal, že ho kousali brouci.“ O tomtéž mluvila i devítiletá Emily Hand. „Její hlava je plná vší, úplně plná vší. Tolik jsem jich v životě neviděl,“ dodal její tatínek.
Čtyřiaosmdesátiletá Elma Avraham byla vážně nemocná, a když se vrátila z Gazy, nejprve potřebovala ventilátor a péči lékařů. Doktor Hagai Levin uvedl, že její tělo vyprávělo svůj vlastní trýznivý příběh. „Na jejím těle můžete vidět, že byla vláčena z místa na místo a že byla spoutána. Základní péče jí byla odmítnuta.“
Rehabilitace zabere čas. Bývalí vězni totiž mohou mít až postupem času vážné psychické problémy, včetně úzkosti, depresí, dezorientace, smutku či posttraumatického stresu a viny přeživších. Mnoho rukojmích přišlo o své domovy, příbuzné i přátele. A zjišťují to teprve v době, kdy je teroristé propouštějí.
Zdroje: redakce, cnn.com, bbc.com, nytimes.com
KAM DÁL: Kam mizí děti unášené Rusy z Ukrajiny? Berou si je i Putinovi kamarádi, podmínky jsou hrozné.
