Národ extrémů. Hutkova píseň o Zemanovi rozděluje společnost

Sprosťák, tlučhuba, vidlák a chvástal. Jen malá ukázka peprných slov, která znějí novou písní Jaroslava Hutky. Písničkář, který byl v roce 1978 během akce Asanace nucen emigrovat, se často vrací s kytarou, aby veřejnosti sdělil svůj názor. Kontroverzní píseň vypovídá o neměnném stavu naší společnosti.

Rozdělená republika

Pod videem na youtube je zcela patrný důkaz toho, jak je společnost rozdělená na dvě vyhraněné poloviny. Aktuálně se píseň líbí 1,7 tisíci posluchačů a opačný názor zastává 1,7 tisíc kritiků. Malý vzorek však zcela zásadně naznačuje stav, v kterém se nálada naší země nachází. Česká republika je místo plné extrémů. Jedna polovina do krve brání svého prezidenta, aby druhá část s úsměvem tleskala písni, která vzývá smrtku na Hradě.

Přecitlivělost?

Píseň Jaroslava Hutky je však i pro mnohé odpůrce Miloše Zemana za hranou. Zajímavost se nabízí  při pohledu do minulosti. Najdeme zde skladbu podobného charakteru, ale s o mnoho tvrdším poselstvím. Během Hilsneriády vznikla píseň “Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!” Nedotknutelný Masaryk tak podle lidu měl dostat trest smrti za to, že se zastal Hilsnera v antisemitistickém procesu. Vzniká tak otázka. Nejsme dnes vůči satiře poněkud přecitlivělý?

Dobrý a špatný vtip

Humor je lékem na mnoho neduhů. Některé vtipy a komentáře však naopak zvednou lidi ze židle. Provokace je u politické satiry jeden z hlavních nástrojů, kterým oslovuje svého diváka.

Když se na plakátu divadla Husa na provázku připsalo jedno písmeno, máme tu další příklad, kdy si lidé s úsměvem “představovali” prezidenta na šibenici. Nedávný komentář na sociálních sítích, který zveřejnili komunisté z Liberce, se pustil do Václava Havla. Podle nich se  v minulosti žilo lépe, protože: Pivo za dvě padesát, hranice zavřené a Havel též. V kontextu komunistických zločinů a jeho obětí nepůsobí ani tento vtip nikterak citlivě.

Buďme rádi

Jaroslav Hutka svou písní otevřel další nezahojenou ránu naší společnosti. Svým textem se dostává na hranu slušnosti, ale zároveň otevírá diskuzi, nakolik jsme schopni podobné věci brát s nadhledem.

Na druhé straně barikády nalezneme např. píseň Olívie Žižkové EVROPO DÝCHEJ. Ta sice nepřeje smrt nikomu konkrétnímu, ale dokáže si radši představit být pod útlakem “holých lebek” než lidí v černých hábitech. Její skladba plní o hodně nebezpečnější funkci. Zjednodušuje, straší a k tomu plní politickou službu. Co je nebezpečnější? Názor muže, který svůj postoj dlouhodobě nemění, nebo politická propaganda, která překrucuje a straší?

Hutka ve své písni Miloš a zubatá nedosahuje ani náhodou kvalit protestních písní z jeho dřívější kariéry, nebo jak je známe od Karla Kryla. Jeho způsoby jsou na hraně, ale buďme rádi za demokracii, kde můžeme veřejně projevovat svoje názory a následně o nich diskutovat.