Násilník jako oběť: Jsou Češi normální, když si často myslí, že si za znásilnění mohou samotné ženy?

Zlehčování něčeho tak závažného, jako je znásilnění, by snad nenapadlo žádného zdravě uvažujícího člověka. Veliký omyl. Nedávný průzkum Amnesty Internacional došel k závěru, že 58 procent dotázaných vidí jako viníka právě oběť. Detaily průzkumu však odhalují další objevy, které vedou k tomu, že oběť je viník a naopak. Podle čeho dotázaní soudí, že je znásilněná žena sama viníkem? 

Raději, aby nebyly

Dle sebraných čísel by šlo s nadsázkou říct, že nejlepší by bylo, kdyby se žena jednoduše vypařila. Vše, co udělá mimo rámec chování, vystřižené jako z filmu pro pamětníky, je totiž zlověstný akt svádění, a proto je následné znásilnění jen logickým vyústěním. K podobně absurdním závěrům došlo obrovské procento dotázaných. 

Průzkum v číslech

42 procent lidí si myslí, že ke znásilnění vede koketní chování. Jak definovat koketní chování, které následně vede ke znásilnění, je velkou záhadou. Žena se tak v rozhovoru s mužem musí pravděpodobně vyhnout úsměvům, smíchu nebo komplimentům. Jakýkoliv projev sympatií je podle nemalé části společnosti spouštěčem sexuální deviace. 

36 procent dotázaných si myslí, že když byla žena opilá, je za podobný přečin odpovědná. Konzumace alkoholických nápojů je tak podle některých evidentně tichá výzva k sexuálnímu styku.  31 procent lidí si myslí, že si neštěstí žena způsobuje nevhodným a vyzývavým oblečením. 

Až třetina žen dle účastníků průzkumu neřekla muži jasné ne. Ženám je tedy doporučeno si podobný vzkaz ideálně vytetovat na čelo, ale účinnější bude nosit obrovský transparent, který bude jednoznačně oznamovat, že si žena nepřeje sexuální styk, aby náhodou nedošlo k nedorozumění. 

28 procent lidí si myslí, že si žena celou situaci zavinila sama, protože šla bez doprovodu nebezpečným místem. Před každou vycházkou je tak nutné si důkladně prostudovat mapu nebo si rovnou pořídit hlídacího psa. 

Násilí na ženách je problém

Člověk nemusí projít zrovna kurzem etikety slušného chování, aby pochopil, že znásilnění je definováno jako nedobrovolný pohlavní styk. Útočníkem je vždy ten, který si svoje touhy agresivně prosadil, aniž by o to oběť stála. 

Sebevětší výstřih a koketní chování na tom rozhodně nic nemění. Bylo by velmi nebezpečné si myslet, že vina je na straně ženy, protože tím se dostáváme do situace, kdy zlehčujeme velmi závažný trestný čin. 

Dokážete si představit, že bychom žili v zemi, kde by byla v mezích zákona obhajoba, opírající se o tvrzení, že žena šla temným místem bez dozoru, takže si o to prakticky říkala. Podobná rétorika je na úrovni středověkého myšlení a dává sexuální deviaci nebezpečnou volnost.

Jen minimum případů

Nutno dodat, že 71 procent dotázaných se shodlo, že násilí na ženách je závažný problém. V České republice se ročně stane až 598 znásilnění.

Problém tkví v tom, že jsou to jen nahlášené případy. Opravdové číslo stoupá až k několika tisícům. Údajně jen pět procent ze znásilněných se rozhodne případ předat na policii. Obecně jsou terčem znásilnění ženy, muži, a s politováním i děti. 

Do té doby, dokud bude společnost podobně citlivé téma vnímat tak, že velký díl viny je na straně oběti, tak se situace nezlepší. Společenský úsudek totiž postižené traumatickou zkušeností nutí být sám se svým problémem schovaný v ulitě. Nedávný průzkum jen dokazuje, jak složité je vyjít s pravdou na povrch…