Nechci ani vypovědět, jaké chvíle tady prožíváme, psal voják domů mamince. Její srdce muselo pukat bolestí
Jak si představujeme válku? Ty dnešní bohužel velmi přesně, vidíme videa, fotografie, čteme zprávy a rozhovory. Dokázali bychom si ale stejně barvitě představit třeba tu první světovou? Zde je skutečný příběh Antonína Macha.
Ani všudypřítomná smrt nemohla mladému vojákovi zabránit ve vzpomínkách na rodinu a hlavně na maminku, kterou musel nechat doma samotnou, aby se starala o hospodářství. Jeho dojemný dopis, který jí napsal z velké války, dodnes dojímá.
Zoufalé čekání na zprávu
Tehdy jí lidé říkali velká válka a doufali, že bude také tou poslední. Hlavně ti, kteří se trápili na frontě, a jejich blízcí doma. Zavolat si nemohli, a tak rodiče jen zoufale čekali na dopis od syna, o němž nikdy nemohli vědět, zda právě neumírá někde v zákopu. A když se u vrátek zastavil pošťák, mohla to být krásná chvíle naděje a možnost přečíst si pár řádek od milovaného dítěte, nebo také děsivá zpráva, které se všichni tak obávali.
Dojemné dědictví
Jedné mamince ale přišel dopis, který je dodnes uložený jako rodinné stříbro Machových. Nikdo z té doby již samozřejmě není naživu, ale těch pár řádek na zažloutlém papíře stále mluví k srdcím i duším všech, kteří se tehdy strachovali jeden o druhého.
Tak rád bych byl doma
„Milá maminko, nechci ani vypovědět, jaké chvíle tady prožíváme. Po celý včerejší den létaly nám nad hlavami kulky, ale jsem díky Bohu zdráv a nezraněn. Jen vody máme málo, není kde brát. Potok je daleko a my se nesmíme k němu odvážit. Někteří ale v noci chodí. Už abychom se mohli dostat jinam a snad se i vyspat pod střechou. Maminko, vzpomínám na domov, na vás všechny a celým svým srdcem toužím vrátit se včas, abych byl na žních ku pomoci. Snad nám osud dá a boje skončí. Líbám vás všechny a vzpomínám, jak žijete a jste-li zdrávi. Váš Antonín.“
Válka nebyla jako ve Švejkovi
Takový dopis dostala Antonínova maminka v době, kdy její dítě bojovalo s nepřítelem nejen za císaře pána, ale hlavně o svůj holý život. Pocity, se kterými taková slova musela číst, ani ty, s nimiž je mladý muž psal, si snad naštěstí neumíme ani představit. Nicméně dodnes vypovídají hodně o tom, že válka tak, jak ji ve svém smířlivém díle o Švejkovi vylíčil Jaroslav Hašek, se nikdy neodehrávala. Snad někde v klidu za frontou, v závětří, mimo bojiště. Ti, kteří se dostali do skutečných bojů, a byla jich většina, měli velké štěstí, když vyvázli jen se zraněním.
Hrdinové za frontou
Zatímco muži bojovali, jejich matky a manželky se snažily doma obstarat všechno potřebné. Věděly, že musí udržet hospodářství tak dlouho, než se jejich milovaní vrátí a budou moci zase pomáhat. Věděly, že se musí postarat o děti, o svoje sourozence, o staré rodiče, kteří již nemají dostatek síly. I to byli a jsou i dnes váleční hrdinové, kteří by si zasloužili medaile.
Antonín měl štěstí
A jak to dopadlo s Antonínem, který napsal mamince tak srdceryvný dopis? Nakonec se přece jen vrátil domů, se šrámem na hrudníku, který mu zůstal do smrti. Hlavní ale bylo, že žil, oženil se a jeho potomci mohou dodnes číst dopisy, které psal z té velké války. Smutné i plné naděje, hrůzyplné i nádherné. Dopisy, v nichž i pod palbou myslel na rodinu a na to, jak by chtěl pomáhat. Je to dnes o tolik jiné? Určitě ne…
Zdroj: dědictví rodiny Machovy
KAM DÁL: Vojna na celý život: za monarchie to opravdu nebyl žádný med, bohatí ale samozřejmě měli úlevy.
