Ochrana týraných je nedostatečná, říká Zdeněk Macura

Jak jste se dostal k přednáškám?

Nikdy předtím jsem přednášku nedělal, vždycky jsem mluvil jen v okruhu pár lidí. To byly moje "mikro" přednášky. Teď jsem chtěl udělat nový krok, kdy člověk předstoupí před veřejnost. Na přednáškách se snažím vysvětlit některé techniky tyranů, které často neznají ani policisté, respektive neví, že jsou vůbec možné a existují. Například vysvětluji techniku, kdy pachatel je schopen během jedné vteřiny změnit roli, v jedné chvíli hrubě oběti nadává, třeba: "ty zmije jedovatá" a během jedné vteřiny, kdy vejde do místnosti někdo jiný, říká oběti přesný opak: "Miláčku".

Vnější pozorovatel má pak tendenci věřit víc pachateli než oběti, říká si, že to přece musí být hodný člověk, nedokáže si totiž představit a nepovažuje za možné, že ten stejný člověk, co říká své oběti: "Miláčku" , ještě před dvěma vteřinami za dvěřmi říkal: "Ty zmije jedovatá" a případně vyhrožoval smrtí. Na přednášce jsem dával zdarma svou brožurku, kterou jsem sám napsal, zpracoval graficky, zajistil výtisk a vše z vlastních zdrojů financoval. Lidé si také mohou stáhnout aplikaci ohledně domácího násilí pro android, kterou jsem sám vytvořil a naprogramoval a poskytl veřejnosti ke stažení na Google Play. 

Proč podle vás není dostatečná pomoc těmto ženám? 

Například u nás neexistuje systém okamžité nabídky azylu bez nutnosti složitého schvalování, bez nutnosti finančních prostředků. Ideálně je potřeba, aby to fungovalo tak, když obět zavolá o pomoc policii nebo linku bezpečí, tak dostane možnost se během 20 minut odstěhovat do nějakého azylového domečku nebo bytečku, kde bude mít soukromí a to přestože by neměla vůbec žádné peníze. Říct oběti ať příjde zítra a podá si žádost už může být pozdě.

Také u nás vůbec neexistuje pomoc pro oběti domácího násilí, které jsou závislé na alkoholu. Když zavoláte na linku bezpěčí tak prostě osobu s alkoholovým problémem odmítnou. Lidé neví, že právě závislost na alkoholu velmi často je důsledek domácího násilí. A další velmi závažný problém u nás je v tom, že mnozí policisté, státní zástupci a soudci vůbec nerozumí, jak vlastně funguje systém domácího násilí, nikdo jim to nikdy nevysvětlil. Neexistuje žádný veřejný seznam testovacích otázek, které by zajišovaly jejich způsobilost.

Pak se dějí neskutečné paradoxy: Třeba oběti se podaří úspěšně utéct od tyrana, ale tyran zajde na policii a vymyslí si historku, že ji někdo unesl, nebo, že si chce dotyčná ublížit, že je blázen a policie pak vyhlásí pátrání a poslušně jedná na pokyn tyrana a vlastně pomůže tak zmařit útěk oběti, místo toho, aby se v situaci dobře zorientovala  a dala pachatele okamžitě do vazby, neboť svým jednáním potvrdil závažnou situaci oběti. Nebo jiný případ, oběť je vyzvána k výslechu, na polici ji ale přiveze sám podezřelý pachatel a jde spolu s  oběti do policejní budovy a skoro vleze až do vyšetřovny a policie jen přihlíží a takovou výpověd od oběti považuje za v pořádku.

Přitom je každému jasné, kdo jen trochu chápe, jak ten systém domácího násilí funguje, že v takovém případě obět bude mít strach říct pravdu a vše naopak popře. A dokonce státní zástupci to považují, že vše je v pořádku, ale soukromě mi policistky, které se v tom orientují, řeknou, že mám pravdu, ale že to nebudou říkat nahlas, prostě se bojí. Nebo obět se svěří známému ohledně týrání, něříká to veřejně a přesto je odsouzena za pomluvu a pachatel se směje, jak mu soudci a státní zástupci věří a jak se mu podařilo oběti ublížit. A takových věcí je spousty, kdy policie jedná úplně očividně ve prospěch pachatele, proti oběti, jenom proto, že neznají, jak fungují triky tyranů. A když přijdete na policejní služebnu, mají tam vyvěšený letáček proti domácímu násilí, máte pocit, že to berou vážně, ale ve skutečnosti tomu tam jen málokdo rozumí.

Spolupracujete s psychologem?

Momentálně ne, ale spolupracuji například s lidmi, kteří napsali knížku, mám takhle tři dámy. Vždy, když jsem četl nějakou odbornou literaturu na toto téma, byly tam úplně totožné závěry a poznatky, ke kterým jsem došel sám, svým vlastním zkoumáním. Nicméně na další přednášku bychom rádi měli také nějakého psychologa nebo psycholožku.

Kolik máte paletových domečků?

Teď je tam pořád ten jeden, dostal jsem se do finančních problémů a musel jsem jet do ciziny vydělávat peníze. Chtěl jsem na něm ukázat, že taková pomoc není drahá, stojí to sto padesát tisíc. V současné době tam nikoho nemám, právě protože mi došly peníze.

Jak jste se dostal do finančních problémů?

Já jsem byl softwarový inženýr. V současné době a zřejmě díky bulváru nemohu sehnat práci. Takže pracuji v anglickém Amazonu, vždycky tam letím na čtyři dny a tři dny jsem v Čechách. Je to díky levným letenkám.

Nejdrsnější příběh?

Všechny jsou dost drsné. Velký šok byl příběh s Ivetou Bartošovou. Čtyřikrát na něj volala policii, ti ale ji nevyslechli odděleně, jednou se jí podařilo ho vykázat,  pak úspěšně utekla. Je x svědků, kteří ví, že odešla dobrovolně, že chtěla jet k moři, přesto policie vyhlásila pátrání, jenom proto, že to násilník chtěl. Toto byl bohužel příběh, kdy policie aktivně a dlouhodobě napomáhala násilníkovi. A jak jsem měl možnost slyšet mnoho dalších příběhů, není toto vyjímkou, velmi často policie aktivně pomáhá pachateli udržovat obět v pasti. Pro obět' vytváří všemožné překážky, zastrašuje ji, zlechčuje jednání agresora, ale když žádá něco agresor, tak jemu vychází všemožně vstříc. Pachatelé bohužel mívají mezi policisty různé známé a není vyjímkou, kdy samotní pracovníci policie jsou pachateli domácího násilí. Mezi kolegy se takový člověk může jevit zcela jinak, jako zábavný člověk, který pomáhá a je vlastně hodný, nikdo by to do něj neřekl.