Očima kronikáře: Těžký život před vznikem ČSR
Nedostatek jídla, předražené potraviny a obilí. To byl denní chléb lidí před sto lety. Jak se žilo obyvatelům nedaleko Prahy?
Strážník kronikářem
U příležitosti oslav státního svátku 28. října jsem se začetla do první Pamětní knihy obce Letky, jejímž zapisovatelem byl v letech 1905 – 1924 letecký obecní strážník a tajemník Václav Mára.
Z jeho krasopisných zápisů si dovoluji uvést část, kde ze svého pohledu popisuje nelehkou dobu první světové války. I když jsem od renomovaných historiků na toto téma toho slyšela, četla nebo viděla ve filmech spoustu, při čtení autentických zápisků našeho spoluobčana jsem pocítila něco, co nikdy předtím.
Snad by se to dalo nazvat spoluúčastí, dojetím a naprostou vírou v důvěryhodnost jeho sdělení.
Hlad a spousta zákazů
Protože bych ráda totéž zprostředkovala i vám, rozhodla jsem se právě dnes - 28. října, 97 let ode dne vzniku samostatného Československa - vybrat z Pamětní knihy ty nejzajímavější úryvky dokumentující dobu, kterou si těžko dovedeme dnes představit. Tak se společně s panem Márou přenesme do léta 1914.
Oceňme jeho krásnou a bezchybnou češtinu, kterou bych u obecního strážníka – nic proti strážníkům - nečekala:
26. července roku 1914, změnila rázem spokojenost občanstva. Ihned na počátku, po vyhlášení mobilisace, narukovalo všechno mladší mužstvo, rád tam nešel nikdo, ale muselo se. Ženy a matky ustrašeny a každý obával se dnů příštích. Válka se rozzuřila, stále rozšiřovala, továrny následkem odchodu dělníků – vojínů přestaly pracovati, nastal shon po potravinách, které následkem toho, jako vše ostatní, byly uměle zdražovány.“
Během války bylo nedostatek potravin a prodávající na tom vydělávali, jak mohli. Rodiny proto trpěly hladem. Vláda vydávala různá opatření a zákazy. Ty se postupem času přitvrzovaly.
V lednu 1915 bylo např. nařízeno, že se smí k výrobě bílého pečiva použít jen polovina pšenice, aby pak hned 15. února téhož roku byl vydán úplný zákaz pečení bílého pečiva.
29. února bylo do žní povoleno 9 kg mouky na osobu, zbytek se musel odvést státu. Zpočátku však nikdo nebral tato nařízení vážně a dobrovolně nikdo nic neodváděl, jak je v kronice p. Márou zapsáno.
Předražené potraviny? To nikoho nezajímalo!
Zprávy z bojiště docházely zřídka, především díky přísné vojenské cenzuře. Ty, které došly, nevěstily nic dobrého.
Ceny potravin stoupaly. Pro zajímavost uvedu pár konkrétních čísel:
- Za 1 kg sádla či másla se platilo 16 korun,
- za 1 kg brambor 20 haléřů,
- pár volů stál 14.000,
- dvě selata 50 korun,
- boty pro dospělé byly za 24 a dětské za 10 korun.
V té době byly zavedeny tzv. chlebenky, na které se vydávalo nejvíce půl kila mouky na osobu a týden.
Bohužel se prý stávalo, že obyvatelstvu nebylo po několik týdnů přiděleno k jídlu vůbec nic. A nikdo se nestaral, zda obyvatelé o hladu vydrží.
V této době se na stolech dělníků často objevovala řepa a jiné potraviny určené především ke krmení dobytka. Drahota stoupala:
- 100 kg pšenice stálo 1 000 Kč,
- 1 kg mouky byl za 20 Kč.
Zákazy a příkazy
16. února 1917 vojenské výpravy (rekvisice) do obce odebraly lidem poslední potraviny. Lidé své důmyslné schovávačky potravin raději ničili, než by své poslední zásoby vojákům vydali. Obilí se prodávalo „pod rukou“ za přemrštěné ceny. Metrák pšenice šel směnit za vagon uhlí.
O zajatce bylo postaráno
V roce 1917 bylo do továrny fy Bratři Fischerové a spol. v Letkách dopraveno 76 italských zajatců na práci, kteří byli ubytováni v továrních domech v Letkách. Firma se o ně náležitě starala a po krátké době pobytu jim poskytla úplnou volnost a svobodu.
V roce 1918 jeden z nich, jménem Santo Porri, onemocněl tuberkulózou, zemřel a je pohřben na hřbitově v tehdejších Libšicích. Prošla jsem oba naše hřbitovy, ale bohužel jsem jeho hrob nenašla. Zřejmě se o něj nikdo nestaral, tak byl zrušen.
Několik dní poté se Italové srdečně rozloučili a odebrali se do svého zajateckého tábora, odkud byli posláni domů, do své slunné Itálie.
