Otrávená voda
Jednou z nejdůležitějších oblastí na vodě, je umění dobře uvařit. Dobře a chutně. A taky tak, aby to všichni přežili ve zdraví a nikdo neumřel.
Hrůzný příběh jako z hororovýho filmu jsem zažil na spodním toku Hronu. Bylo to v době, kdy navždy zmizely Tekovské hatě, aby se nad nima vytvořil příkrov menší přehrady. Na druhej den nás čekalo hezkých padesát kilometrů plavby a jako předkrm z Kozárovců právě tenhle volej až k hrázi. Nejedná se o nic moc, jenom 5 kilometrů pádlování. Plulo nás celkem patnáct lodí a vidina vodáckýho maratónu nás vedla k tomu, že jsme budíček stanovili na pátou hodinu ranní, abychom všechno stihli. A prej, že správnej vodák nevyráží na vodu před jedenáctou! Ale měli jsme svoje zkušenosti, kdy právě kolem jedenáctý bejvá na Hronu největší pařák. A pádlujte v něm přehradu! Abychom si vše ulehčili, uvařili jsme k večeři kotel rizota s hovězím masem, cibulkou a zeleninou s tím, že ho druhej den na plavbě budeme mít k obědu, protože je třeba na tak dlouhou plavbu bejt silnej a najedenej.
Plán to byl dobrej, ráno jsme vstali a v šest naše kanoe už brázdili stojatou vodu Hronu. Ranní slunce mělo ještě růžovej nádech, hladina řeky byla čistá jak zrcadlo a na našem putování nás doprovázelo různorodé vodní ptactvo. Pádlovali jsme mlčky, jako by ještě v polospánku. Za chvíli jsme byli u přehrady, která se přenáší docela složitě. Místy to vypadalo na pěší výlet s kanoemi po Nízkých Tatrách. Další plavba byla zpestřená několika hatěmi, (tedy rozbořenými jezy) kde jsme zažívali prakticky stejnej scénář. Protože jsme pluli na otevřených lodích a vlny místy dosahovaly metru a půl, záleželo na háčkovi, jestli pořádně zabral, a příď kanoe vytáhnul nad hřeben vlny. Pravidelně na každých hatích zůstaly tři lodě nepřevrhnutý. Měl jsem štěstí, že jsem jako háčka nafasoval krásnou a silnou Nikolu, pro kterou byla každá hať výzva. Už na voleji nad přehradou jsem si chrochtal blahem, jak moje háčice skvěle zabírala. V hatích se její kvality opět projevily. Nikdy jsme nešli ke dnu. Jako řízením v tu chvíli pro nás ještě dobrého osudu, vždy hať sjela loď, která zrovna vezla rizoto. A protože hrnec s tímto skvostným jídlem byl docela objemnej, přehazovaly si ho posádky jako horkej brambor. A tak se stalo, že rizoto přežilo všechny hatě a nastala doba oběda. Našli jsme si krásnej plácek na břehu řeky, vytáhli hrnec, vodáci vybalili lžíce a střídavě dlabali z hrnce studený rizoto. Mezitím jsme užívali hřejivých paprsků slunce, které se do nás opíraly. Jižní Hron, to je vlastně jen horko, koupání a opalování. Rizoto měla tak půlka party, ostatní skončili u sušenek a tyčinek. Ó jak byli prozřetelní.
Nasedli jsme do kánoí a vypluli. Za necelou čtvrt hodinu jsem potkal naší nejvýkonnější loď, která měla jet vpředu a na ní svalnatého Marka, kterak leží v lodi, oči v sloup a na tváři zelenou barvu. Je mu špatně, hlásila Aneta. Jeho háček, který se změnil na zadáka. To nevim, jestli stihneme tu padesátku, když nebude pádlovat, odpověděl jsem s obavou. Aneta pokrčila rameny a vezla pomalými záběry svého pacienta kupředu. Za chvíli jsem minul další loď, na který plula Jana, coby zadák s Ivanou. Jana zvracela přes palubu, Ivana se snažila řídit loď. Postupně během půl hodiny se naše výprava podobala plujícímu lazaretu. Ti, co nejedli rizoto se stali zadáky, bez ohledu na svoje vodácký znalosti. Lodě tiše pluli po proudu, protože zbylá posádka neviděla důvod k razantnímu pádlování, když jejich chorobní kamarádi tiše umírají v lodi. Co bylo zvláštní, že jsem měl taky rizoto a nic. Tak jsem si ostatní trochu dobíral, že nic nevydrží, ale částečně jsem se i strachoval, jak dnešní porci plavby zvládneme, když jsme tak přichlíplí. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Udělalo se mi zle a musel jsem poprosit Nikolu, aby si vlezla na zadáka a já se změnil v nebohého porcelána. Barva mojí tváře se přiblížila barvě listí olší, které lemovaly břehy. Naše výprava byla podobná výpravě duchů. Naštěstí nás nečekaly už žádný hatě. Hron se laskavě vinul nížinnou krajinou a proud unášel lodě vstříc cíli. Kupodivu jsme bez pádlování dopluli do tábořiště kolem čtvrtý hodiny odpolední. Ti, kteří mohli stavěli stany. My, ostatní lazaři, jsme s sebou plácli do stínu na karimatky a vyslali posly do nejbližší vesnice, aby nakoupili dostatek lihovin k vnitřní desinfekci.
Většina z naší zdecimované posádky se do rána uzdravila, zbytek jel poslední trasu autobusem. A jaký z toho plyne ponaučení? Nevařte rizoto na vodě na druhej den. A když už, dejte ho do lodi, která se určitě zvrhne. A další ponaučení – na Hronu ujedete padesát kilometrů za den, bez toho, že byste pádlovali.
Dalších více než 70 stran vodáckých povídek a příběhů stahujte zdarma zde
Jiří „Pígo" Nosek