Padlý hrdina, nebo horlivý nacionalista? Navalného životní portrét nebyl černobílý

Zesnulý Alexej Navalnyj se stal za posledních zhruba 15–20 let nejvýraznější opoziční tváří kremelského režimu. Pokusil se kandidovat na starostu Moskvy, pak na samotného prezidenta, to mu však vládnoucím establishmentem nebylo umožněno a o důvodech, proč se tak stalo, asi netřeba pochybovat. Vladimir Putin totiž nesnese jakoukoliv politickou konkurenci, tu hodnotí jako rozvratnou, a tudíž pro sebe nebezpečnou.

Nejednoznačný hrdina

Navalnyj byl dlouholetým kritikem korupce kremelského mocenského soukolí a čelných ruských politických představitelů, proslul jako člověk, který se nebál organizovat protiputinovské demonstrace, které byly bezpečnostními složkami s železnou pravidelností rozháněny. Stačí nám však jen toto k charakteristice výrazného opozičního činitele, nebo je potřeba k jejímu úplnému dokreslení ještě něco přidat? Skutečnost, že Navalnyj nebyl jen černobílou, západními politiky zidealizovanou postavou, potvrzuje též politolog z FSV UK Jan Charvát. „Měl za sebou minulost, která byla velmi specifická, její součástí byl i ruský nacionalismus včetně toho, že souhlasil s připojením Krymu k Rusku a odmítal jeho vrácení Ukrajině,“ míní Jan Charvát.

Málokterá postava je v historii černobílá

Navalnyj je podle Charváta dobrým příkladem toho, že málokdy nějaká postava v historii je černobílá. „Každá postava má přirozeně více tváří a záleží na tom, podle čeho ji chcete měřit. Zda podle jejích chyb, nebo podle důležitých či významných kroků, které udělala,“ uvedl pro web Čtidoma.cz dále politolog.

Navalného vnímá Jan Charvát jako člověka, který vedl systematický boj s putinovským režimem a riskoval při tom sám život, protože se do Ruska vrátil z vlastní vůle. „Navalnyj věděl, že vstupuje do reálné hry o život, v zásadě pak musel i vědět, že ho putinovský režim může přímo či nepřímo usmrtit.“

Jak potvrzuje Jan Charvát, Navalnyj tedy rozhodně nebyl černobílou figurou, měl také značně kontroverzní názory. Některá jeho stanoviska se mohou navíc zdát jako vnitřně rozporná. Kritizoval válku na Ukrajině, k níž zavelel 24. února 2022 ruský prezident Putin, na druhé straně však vždy hlásal, že Krym je součástí Ruska a už se nemá Ukrajině vracet, protože poloostrov patřil vždy Rusku, ač to není samozřejmě pravda. Další kontroverzi Navalnyj vzbudil předtím, když vypukl lokální konflikt mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008. Ten ruský opozičník rovněž podpořil na straně Ruska a ke Gruzíncům si neodpustil značně uštěpačné poznámky o jejich malosti.

Nacionalismus jako Navalného temnější tvář

Mnozí mu v souvislosti se zmíněným nacionalismem vyčítají i určité xenofobní či rasistické sklony. Navalného bylo možno v minulosti potkat také na různých ultranacionalistických shromážděních, kde dunivě zněla nacionalistická hesla. Pro západní liberální politiky, kteří mu fandili, to bylo jen obtížně stravitelné sousto.

U Navalného na jedné straně mnozí poukazují na osobní statečnost postavit se na otevřeném poli Putinovi, na straně druhé upozorňují na některé shodné znaky s tím, proti čemu se tak dlouhá léta vymezoval. V nacionalistických pohledech měl tak paradoxně Navalnyj blíž ke straně Jednotného Ruska.

Mrtvý opoziční aktivista není jistě jednoznačným hrdinou, zůstává však nepochybně především symbolem statečného odporu proti technologii moci, ztělesněné právě Putinem, a perzekučnímu režimu, který již přes 20 let ruský prezident svým jménem neochvějně zaštiťuje.

Tento režim postrádá atributy demokratického režimu, jak jsme na něj zvyklí my už od roku 1989, což v praxi znamená, že Putinovi veřejní političtí oponenti v Rusku už dávno nejsou nebo jsou zpravidla po smrti, jako třeba Boris Němcov, jenž byl v roce 2015 zastřelen, či novinářka Anna Politkovská. A totéž platí nyní i o Navalném.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Riziko korespondenční volby? Klára Dostálová z ANO mluví o domácím tlaku od příbuzných.