Peníze nejsou všechno (?,!)
„Dobrý den, prosím Vás, kde tu najdu hřiště?,“ zeptal se autobusák muže, kterého svou otázkou zastavil v cestě. „Pojedete rovně a po dvou stech metrech odbočíte doprava“ nasměroval Jirkal šoféra, jehož vozidlo na sebe okamžitě upoutalo pozornost celé ulice. „Děkuji,“ dodal rychle řidič a uvedl svůj vůz do pohybu. „Zatím,“ odvětil ze setkání překvapený chodec. Když o něco později dorazil k hrací ploše i on, nad spatřenými scénami začal nevěřícně kroutit hlavou.
Nezajímal ho už nádherný autobus, s kterým se před malou chvílí potkal. Jeho zájem teď budil pohled na hráče ve stejných teplákovkách, na sady nového sportovního vybavení i na členy realizačního týmu oděné v klubových sakách. „Až příliš velká okázalost na vesnický fotbal,“ pomyslel si Jirkal. Celé dění ale nepřestával sledovat dál. „Jako by z nich vycházel zvláštní chlad,“ zdálo se mu, když pozoroval chování hráčského výběru.
„Kde jsou tady kabiny?,“ ozval se někdo z nově příchozích. Teprve tehdy Jirkal procitl. „Jo, jdu vám ji hned otevřít,“ odpověděl na neadresovaný dotaz trenér, správce a sekretář v jedné osobě. „Překvapili jste nás. Jedete brzo,“ vysvětloval, když mávnutím ruky směrem k sobě vybídl celou výpravu k jeho následování.
„Kde jste? Soupeř už je dávno na místě,“ pronesl Jirkal ještě ve hněvu k vlastním svěřencům. „Kde je vůbec zbytek?“ zakřičel do poloprázdné šatny. „Očumují venku ten autobus,“ dostalo se mu znepokojující odpovědi. „Zavolejte je sem, rychle!“ zavelel přísně trenér. „Kluci, teď se budeme soustředit jen na fotbal!,“ napomenul Jirkal rázně příchozí a pustil se do skládání sestavy.
Když se domácí jedenáctka přiloudala na trávník, soupeř už dlouho nacvičoval herní situace. „Kluci, soupeře neznáme. Budeme proto.... hergot, koukejte se na mě, když s váma mluvím!,“ rozeřval se Jirkal na svěřence, kteří sledovali předzápasovou přípravu protivníka. „Budeme proto hrát vlastní.... jestli ještě někoho uvidím, že čumí na ty odnaproti, udělá si dvacet kliků!“ hromoval už trenér z marného boje o vlastní pozornost.
Jirkal nakonec řekl co chtěl. Spokojený ale nebyl. Hráči ho neposlouchali a domácí diváci, v touze spatřit co nejvíce z umění ambiciózního soupeře, by si snad i přáli drtivou prohru Jirkalových hochů. Když v desáté minutě utkání domácí ztráceli 2:0, už jen Jirkal věřil, že ještě není všechno úplně ztraceno. Už po prvním obdrženém gólu mu bylo divné, že se soupeři ze vstřelené branky neradují. Znovu v něm začala pracovat myšlenka, která ho napadla už u autobusu. „Těm chybí týmový duch“, opakoval si sám pro sebe.
Snad jako by to tím opakováním přivolal, začaly se Jirkalovy domněnky skutečně potvrzovat. Když se ve snaze proměnit gólovou šanci dva hostující útočníci vzájemně obrali o míč, bylo to jako hrom přivolávající černá mračna. Příval nadávek a přičítání absolutní neschopnosti jeden druhému přerostly ve strkanici, do které se po chvíli zapojila hned šestice hráčů jednoho týmu. Počáteční sebevědomé vystupování a efektivní hra hostující jedenáctky se od incidentu zbortily jako pověstný domeček z karet. „Kluci, do nich!, Máme je na lopatě“ motivoval Jirkal ve zbytku zápasu svěřence. Nakonec úspěšně. Vítězství 4:2 bylo pro Jirkala jedno z nejsladších.
„Pane kolego, co Vy byste dělal na mém místě?,“ došel si k Jirkalovi pro radu trenér poraženého mužstva. „Především je přestaňte motivovat penězi,“ odpověděl Jirkal a povzbudivě ho poplácal po zádech.
