Petr Zeman: Když se nerozpadneme kvůli nesmyslu, tak má koalice obrovský potenciál

Jak se stane, že se bývalý školník dostane až k vlastní kanceláři na magistrátu hlavního města Prahy?
Neřekl bych až... Je to jednoduché. Revoluci jsem zažil na vojně a když jsem se vracel do civilu, tak všude kolem byl zcela jiný svět. Začal jsem tak pracovat ve zprivatizované zámečnické firmě, což byla bývalá pražská stavební obnova. Zde jsem si prošel ohněm, protože mi to majitelé v podstatě hodili na hlavu a já jsem velmi mladý vedl velký kolektiv lidí.

V té době bylo velmi těžké najít byt, což je i dnes. No a to byl ten hlavní důvod, proč jsem tu práci školníka vzal, protože k ní byl velký byt. Žena tehdy čekala druhé dítě a já si řekl, že to na chvíli zkusím.

Jak dlouho jste tam zůstal?
Nakonec to bylo 20 let a ani mi to nevadilo, protože jsem se tam realizoval v jiných aktivitách. Já velmi rád fyzicky pracuji, díky tomu mám čistou hlavu.

Kdy jste se začal angažovat do věcí veřejných?
První nakopnutí přišlo právě ve škole, kde jsem byl zaměstnán. Šlo o tzv. revitalizaci okolí, kde se využívaly evropské peníze, ale celý projekt vypadal hrozně. Rozhodl jsem se tak jít na městský úřad, abychom s tím mohli něco dělat a začít se o tom bavit.

Oni se však nechtěli bavit, protože podle jejich slov mají peníze, které potřebují proinvestovat. V tu chvíli jsem se naštval a proti svému zaměstnavateli (městský úřad, který financuje školy) jsem udělal petici mezi lidmi, aby ten kritický hlas měl větší váhu. Na tomto příkladu jsem si uvědomil, že to jde. Ta petice byla úspěšná a podivná realizace se neuskutečnila.

Následně jste se však stal zaměstnancem přímo na městské části Praha 14…
Do školy přišlo nové vedení. S novým ředitelem jsem se absolutně neshodl, protože měl zcela jiné lidské vlastnosti než já, takže jsem ve škole nevydržel. Paradoxně mě tedy s pracovní nabídkou oslovil městský úřad, a tak jsem začal pracovat na investičním oddělení, kde jsem nakonec zůstal dva roky. Po klidném školnickém zaměstnání to byla opravdu škola života.

V čem byla ta změna nejzásadnější?
Šlo o větší zodpovědnost. Navíc jsem se potkával s velkým množstvím administrativy, která mě nikdy nebavila, ale musel jsem se ji naučit. Zároveň náhodou vznikal jeden z projektů IPRu (Institut plánování a rozvoje Prahy), takže jsem se dostal ke spolupráci právě s tímto institutem. Postupně vznikla studie s názvem Vybíralka 25, která pracuje s myšlenkou, jak zlepšit životní úroveň na pražských sídlištích.

Zde tedy vznikl kontakt na IPR, kde jste následně začal pracovat?
V podstatě ano. Upřímně, na městském úřadě byly také hrozné peníze, a tak jsem se po dvou letech práce rozhodl jít pracovat právě do IPRu, kde jsem dělal vedoucího správy.

Co si máme představit pod pojmem vedoucí správy? 
Primárně jde o ekonomické zajištění objektu, což znamená např. správa objektu, správa vozového parku. Důležité bylo, že IPR pokládám za velice pokrokovou instituci, ale zároveň bylo vidět, kde jsou ty problémy, kde to drhne a kde to nejde.

Kdy přišla vaše iniciativa ohledně prázdných domů? To je zase trošku jiný zájem, než to o čem jsme se doposud bavili…
Prázdné domy vznikly ještě v době, kdy jsem pracoval na úřadě Prahy 14. Říkal jsem si, jaké jsou cesty k tomu věcmi hnout lepším směrem. Jistě to jde penězi, ale také to lze odmakat. Jsem totiž spíš praktik než teoretik.

Celé to postupně vzniklo z facebookové stránky Pražské vycházky, kam jsem psal krátké články o architektuře a mělo to celkem dobrou čtenost. Napadlo mě tedy spojit lidi se stejným zájmem na sociálních sítích.

Byla iniciativa prázdné domy cesta k politice?
Aktivita prázdné domy existuje již 4 roky a za tu dobu jsme si vytvořili celkem dobrou pozici. Média nás často oslovují a zároveň sloužíme jako dobrý zdroj informací, pro které si novináři velmi často chodí, a tak jsme to vždycky chtěli.

Zde jsem si hlavně vyzkoušel, jak lze s něčím pohnout a že v první řadě je nutné si to odmakat a pak si vaší aktivity začnou všímat právě třeba i média. Tím pádem jsem se začal dotýkat také politiky. Chtěl jsem totiž ještě nějaký větší projekt, který by opravdu pomohl něco zásadně změnit, aby ten boj nebyl pouze virtuální.

Jaká z těch aktivit tedy byla opravdu politická?
Pro mě bylo důležité seznámení s Adamem Scheinherrem, který je dnes náměstkem pro dopravu. Důležitým tématem, s kterým Adam přišel, byl Libeňský most. Jeho aktivita byla obdivuhodná. On byl schopen si nastudovat statiku mostu, všechny stavební detaily, jenže mu chybělo lepší PR.

Já už jsem ze zkušeností z mých minulých aktivit věděl, že je to nedílná součást komunikace; a pokud chce člověk něco ovlivnit, musí být také vidět. Vznikla tak první akce s názvem “Posviťte si na Libeňák”; v lednové zimě jsme se tak večer sešli s lidmi a baterkami, abychom si na most zasvítili.

Proč lze celou akci vnímat už jako kontakt s politikou? Šlo o seznámení s Janem Čižínským?
Mediálně byla celá akce velmi zajímavá a zároveň se zde objevil také právě Jan Čižínský. Ten přišel s tím, že se o problematiku mostu zajímal a vůbec námi jako aktivisty neopovrhoval, ale naopak to chtěl řešit. Tady tedy vznikla ta větší petice, s kterou jsme museli na zastupitelstvo a následně na magistrát.

Zároveň jsem byl v té době velmi zklamán z vrcholné politiky, ale při pohledu na aktivity na Praze 7, kde byl starostou Jan Čižínský, mě zaujalo, že jsou v politice lidé, kteří jenom nemluví, ale dokonce tu politiku umí a jsou za nimi viditelné výsledky. Řekl jsem mu tedy, že pokud se někdy budou chystat do voleb na magistrát, že rád pomohu.

Kandidoval jste tedy za občanskou iniciativu Praha Sobě. Museli jste sesbírat 100 tisíc podpisů a postavit se tak voliči tváří v tvář. Jaká to byla zkušenost?
To byl šílený nápad Jana Čižínského. Na ulici si trošku připadáte jako pojišťovák, co lidem nabízí něco, co nechce, ale získáváte zároveň nadhled, protože jeden vám nadává, druhý vás podporuje a dalšího to absolutně nezajímá. Nakonec Praha 7 Sobě uspěla a obhájila svojí pozici a velmi dobře jsme dopadli i na Praze 1. Na magistrátu jsme nakonec uspěli více, než jsme si původně mysleli.

Za vámi dnes stojí mnoho aktivistických iniciativ a byl jste zvyklý politiky spíše dráždit z druhé strany. Následně jste do aktivní politiky vstoupil a dnes jste zastupitel hlavního města Prahy a vedete Výbor pro územní plán, rozvoj a památkovou péči. Jak se ve vašem případě střetává představa aktivisty a dnešní realita zvoleného politika? Dnes můžete věci sám díky politickému mandátu ovlivňovat. Jak moc je těžké prosadit svoje vize a plány?
Pravděpodobně je to věkem. Já nejsem ani zklamaný, ani nadšený. Spíš jsem měl představu o tom, do čeho jdu. Naopak jsem celkem překvapen, že to vlastně jde. I díky mé zkušenosti z prací na úřadech mi bylo jasné, že když člověk něco chce, není to hned, že je to svět, kde je spousta řečí a činů je málo.

Pokud však zůstanete důsledný v tom, co chcete prosadit, postupně to jde. Pomalu, bez potlesku, ale s tím musíme počítat. Sociální sítě jsou plné negace a je někdy frustrující vědět, že za vámi stojí dobrá věc a vy dostanete za uši. To však s politikou souvisí. Já jsem však spokojený s atmosférou v koalici. Je jasné, že nějaký konflikt se občas objeví, ale spíše to vnímám jako takový druh virtuální reality.

Pravděpodobně narážíte na koaliční konflikt mezi primátorem Zdeňkem Hřibem a předsedou TOP09 Jiřím Pospíšilem. Jde podle vás také pouze o spor na úrovní virtuální reality, nebo jsme svědky opravdového koaličního problému?
Do každé vedoucí funkce a do politiky obzvlášť se staví samozřejmě lidé s velkým egem, což je samozřejmě potenciální překážka, na druhou stranu bez nějakého tlaku se věci také nepohnou. V čem si myslím, že je oproti minulým koalicím obrovská výhoda, že mezi sebou hodně mluvíme.

Potkáváme se na chodbách a nic si nevyřizujeme přes asistenty. Umí to být hodně unavující, ale nikdo není otrávený. Možná vám nějaký člen koalice odpoví jinak, ale já sám za sebe tu spolupráci vnímám opravdu nadějně. Pokud neuděláme blbost a nerozpadneme se na základě podobného nesmyslu, tak má koalice obrovský potenciál.