Poslední dostih - koňácká povídka Tomáše Čičíka (dokončení)
Zvítězí nebo prohrají? Dokončí vůbec závod? Dozvíte se v pokračování koňácké povídky od Tomáše Čičíka...
... Ucítil trhnutí a to byl pro něj povel.
Vyběhl tou největší rychlostí, jakou dokázal, a snažil se probojovat do čela. Kopyta se mu zarývala do země a vystřelovala hrudky hlíny. Ta na něj dopadala ze všech stran a dusot desítek kopyt mu burácel v uších. Tohle mu dodávalo energii drát se dopředu, utéct před tím hlukem a vidět před sebou jen prázdnou dráhu.
Pravidelně dýchal a jeho pohyby byly rázné a přesné. Držel opratě pevně v rukou a jemně koně pobízel. Řítili se dopředu ladnými pohyby, jako by byli jedno tělo a jedna duše. Pomalu předbíhali jednoho jezdce za druhým, příkopy přeskakovali bez nejmenší námahy, jakoby létání bylo jejich přirozeností.
Měli za sebou polovinu, když poprvé pocítil, že mu docházejí síly. Nechtěl mu to dát najevo, ale on pocítil, že se rytmus změnil. Ale zatnul zuby a i přes začínající bolest udržoval rychlost. Dotahoval posledního koně, který mu stál v cestě před vítězstvím. Síly mu slábly každým krokem, ale touha vyhrát sílila s přibližující se cílovou čárou. Najednou byl před ním a začal nabírat náskok. Byli první, ale ještě neměli vyhráno. Teď je čekalo to nejtěžší. Museli překonat sami sebe a porazit čas, který je dělil od jejich cíle. Jenže cílová čára jakoby se přestala přibližovat.
Cíl byl už nadosah...
Na chvíli se mu rozmazalo vidění, pálivá bolest ve svalech byla silnější, než očekával. Místo toho, aby zvolnil a ulevil svým svalům, zabral ještě více. Přestal myslet na bolest, přestal myslet na všechno. Bezmyšlenkovitě se hnal kupředu a jediné, co mu stačilo, bylo vědět, že má podporu svého jezdce.
Hnali se kupředu, smíření s osudem a ochotní obětovat vše. Teď už se nedalo couvnout, jediná možnost byla stále vpřed. Oba ze sebe vydali maximum a za to si zasloužili svou odměnu. Byli dost odvážní jít za svým snem a nyní se jim splnil. Proběhli cílem jako první, proběhli v čase, jaký tu ještě nebyl naměřen a z tribun se ozýval potlesk jako nikdy. Z ampliónu se ozýval nadšený hlas oznamující výsledky. Všichni oslavovali, všichni sem přišli právě kvůli tomu.
Proběhl cílovou čárou a nyní mohl svým nohám ulevit. Jenže ty už nebyly schopny jej nést. Podlomili se mu v kolenou a oba se zřítili k zemi. Dopadli tvrdě, nejdříve jezdec potom kůň. Ten se přes něj převalil a oba zůstali ležet ve zvířeném prachu. Leželi vedle sebe, ale přitom stále spolu. Jásot a potlesk pomalu přestával doléhat k jejích uším. Ale jim to nevadilo. Věděli, že je oslavují a navždy budou. Leželi vedle sebe, rozvířený prach na ně usedal a oni se tvářili spokojeně. Oni to totiž dokázali, stali se legendami.
