Pošťourat v nose, nasadit roušky! Zdravý rozum stále nepřítomen

/KOMENTÁŘ/ Z kontinuálně prováděného evropského výzkumného šetření PISA se kromě jiného pravidelně dozvídáme, že čeští žáci patří k těm, kteří do školy chodí nejméně rádi. V uplynulých měsících však nastala vzácná situace, kdy začali normální školní život s nadějí vyhlížet nejen premianti, ale i ti běžně proklínající Marii Terezii. Skvělá šance využít neopakovatelného počátečního nadšení v duchu starého českého pořekadla o tom, jak všechno špatné může být k něčemu dobré.

Další promarněné příležitosti

Dopadlo to ovšem tak, že místo toho děláme všechno pro to, abychom nejmenším žáčkům restart školy co nejspolehlivěji znechutili. Rouškami, testováním, zákazem tělocviku, hrozbou karantén pro celé třídy a podobně. O učitelích a ředitelích, na které bylo navaleno množství nových povinností nad rámec smyslu výkonu jejich poslání, ani nemluvě.

Zároveň jde o promarnění příležitosti, jak alespoň děti uchránit od neustále přiživované covidové hysterie, která nikomu a ničemu nepomáhá. Zdravý rozum a nadhled tak utrpěly další direkt intenzity Chucka Norrise. Ke stejnému závěru dojdeme i prostřednictvím letmého vyhodnocení poměru cost-benefit, tedy srovnáním přínosů a nákladů, tak oblíbeného v manažerské zdravotnické praxi.

Štourací akce prakticky k ničemu

Data z úvodního školního testovacího kola hovoří o tom, že v našem hlavním městě mělo pozitivní test dvacet žáků z celkového počtu cca padesáti tisíc otestovaných, což v zásadě korespondovalo s čísly ostatních regionů. Při zveřejněné ceně čínských testovacích sad to vychází zhruba 80 000 korun na jednoho žáka s detekovaným virem, který této nejméně rizikové skupině, až na výjimečné případy zdokumentovaného postcovidového syndromu, prakticky nic nedělá.

Souhrnné výdaje raději snad ani nepočítat. Místo neúměrně drahé a zároveň dojemně trapné šťourací akce, která do kulis vzdělávacích institucí celkově příliš nepasuje, by bylo mnohem slušivější, milejší a hlavně smysluplnější přivítat malé školáky balíčkem s vitamíny pro podporu imunitního systému, v posledních měsících tak těžce zkoušeného. 

Opravdu děti izolace nepoznamená?

Celá věc má pochopitelně i další rozměry, třeba psychologický nebo právní. Jak se asi musí cítit sedmileté dítě, jemuž vyjde test jako pozitivní a je odvedeno do takzvané izolační místnosti? Opravdu ho to nijak nepoznamená? Vědí přesně učitelé, co mají v takové chvíli dělat, aby žáka ušetřili potenciálního traumatu a posměchu kolektivu?

Ztrácí žák ústavou zakotvené právo na formální vzdělávání, pokud se rodiče za stávajících podmínek rozhodnou dítě do školy neposílat? Jakým způsobem může škola naplnit přísné podmínky spojené s odebíráním a následným nakládáním s biologickým materiálem? Existuje k tomu skutečně nějaká právní opora, anebo se stane normou cokoliv nařídit a čekat, zda to projde či neprojde přes soudy vyšší instance?

Rodiče mají jistě nezpochybnitelné právo žádat uspokojivé a především konkrétní odpovědi na podobné otázky. Mezi těmi patrně vévodí logický dotaz na smysluplnost monstrózního testovacího tažení českými základkami ve světle povinnosti nošení roušek během výuky, jejíž plnohodnotnost, typicky třeba v případě cizích jazyků, značně omezuje a narušuje. O komfortu a navození fyzické i duševní pohody, která je pro efektivní učení mimořádně důležitá, nemůže být v souvislosti s náhubkem na obličeji vůbec řeč.

Vše, co uděláme dnes, se v budoucnu vrátí

Mezi přístupem "popíračským" na straně jedné a "panikářským" na straně druhé musí dominovat zlatá střední cesta vedoucí k tomu, po čemž takřka všichni již dlouhé měsíce svorně voláme - tedy naučit se s virem rozumně žít, v nejvyšší možné míře chránit rizikové, třeba akcentem na co nejrychlejší očkování, a zároveň neparalyzovat společnost.

Oblast školství a vzdělávání je navíc specifická tím, že cokoliv dnes učiníme, se projeví a vrátí, mnohdy jako bumerang, s významným časovým odstupem. To bychom měli mít pořád na paměti a všechny nápady, byť možná s dobrým úmyslem předcházení zhoršení epidemiologické situace, opatrně a s rozmyslem pokládat na pomyslné misky vah.

- Jiří Matěj Brůna -

KAM DÁL: Zapomenutý příběh Josefa Hrona: Díky němu Emil Zátopek překonal rekord na 5 kilometrů.