Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit
Bible jako snůška vzájemně si odporujících nesmyslů a příběhů, které často vycházejí z již dávno známého. Možná až příliš drsné tvrzení o knize, která je křesťany a částečně i židy považována za dílo Boží. Na druhou stranu existuje celá řada důkazů, které tato slova podporují. Je pravda rouháním, nebo si ji můžeme dovolit, i když jde o Písmo svaté?
Ve jménu Boha bylo spácháno nespočet vražd. Jen namátkou genocida části původních obyvatel dnešní Střední a Jižní Ameriky, kdy (nejen) španělští conquistadoři neváhali decimovat bezbranné domorodce. Dalších příkladů je mnoho a mnoho. Už zde je možné si položit otázku, proč by se dobrotivý Bůh díval, jak trpí a umírají nevinní. O tom ale možná až někdy příště. Pojďme se podívat na samotnou Bibli.
Bible není literatura faktu
Pravdou je, že kdybychom k ní přistupovali jako k „literatuře faktu“, daleko bychom nedošli a stejným způsobem bychom mohli pohlížet třeba na celý antický svět – bylo nebylo? Nebo na egyptskou královnu Kleopatru – víme o ní hodně, ale kde je její hrob, kde je mumie? Jak to s ní vlastně bylo a existovala vůbec? Když tedy přijmeme skutečnost, že Bible je jakýmsi souborem příběhů, které se mohly, ale nemusely stát, žilo by se nám asi docela dobře.
Jenže jde o Bibli, o Knihu knih, kterou se řídí miliony lidí po celém světě, církev ji dodnes dává jako příklad, kterým se mají lidé řídit. Takže si prostě zaslouží hlubší rozbor. A hned narazíme na to, že Bible je vlastně posbíraná z různých příběhů, které se (možná) odehrály dávno předtím, než bylo Písmo sepsáno. Asi se shodneme, že nejznámější je příběh Ježíše Krista. Ale… to už tady přece bylo!
Bible a její opsané příběhy
Už Asklepios přece uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a byl znám jako spasitel a vykupitel. Nenarodil se náhodou Herkules bohu a smrtelnici a nechodil následně po světě, aby vykonával dobro? A co třeba Dionýsos (doslova Syn Boží), který se narodil ženě, aniž by tato měla sex s mužem? Navíc byl zobrazován na oslu, dělal zázraky, byl zabit a následně vzkříšen, aby se stal nesmrtelným. Nebo Osiris, jehož syn Horus byl známý jako „světlo světa“ či „pastýř“. A jeho symbolem je… kříž.
Máme tu také Krišnu, kterého se po narození pokusil zabít místní vládce, ale jeho rodiče varoval božský posel, takže utekli. Z mladíka vyrostl jakýsi prostředník mezi bohem a člověkem. A opravdu je jen náhoda, že moudré lidi vedla hvězda, která se rozzářila při jeho narození?
V neposlední řadě také Myrtha, který se narodil 25. prosince, jeho narození sledovali pastýři, ti mu nosili dary, a aby toho nebylo málo, měl dvanáct učedníků. Poslední jídlo, soudný den, jeho následovníci si říkali „bratři“, nahoře nebe, dole peklo atd.
Mohli bychom se podívat i na současníka Ježíše jménem Apollonios z Tyrany, který vykonával zázraky (uzdravil zmrzačené, navracel zrak apod.), narodil se z panny, což předpověděli andělé. Byl ukřižován, vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům. Byl znám jako „syn Boží“, protože měl v nebi sedět na trůnu vedle otce.
Bible je plná nesrovnalostí
Dokonce i samotná Bible obsahuje řadu nesrovnalostí, které její věrohodnosti nijak nepřidávají. Například je téměř jisté, že s panenstvím Marie to nebylo tak horké. Už proto, že hebrejské slovo „almah“ neznamená panna, což si lidé mysleli a myslí. Ve skutečnosti to popisuje „mladou ženu ve věku na vdávání“. Navíc existuje celá řada indicií, že Ježíš měl sourozence.
Když se podíváme na Ježíšovo andělské poselství, v Matoušovi 1:20 se říká, že anděl mluvil k Josefovi. V Lukášovi 1:28 promluvil k Marii. Jak to tedy bylo? Máme tu malinko zmatek. Stejně jako když dobrotivý Bůh říká, že zabíjení je špatné. Přesto obhajuje genocidu (Exodus 34:11–14, LV 26:7–9).
Není žádným tajemstvím, že v Bibli jsou uvedeny dva různé rodokmeny Ježíše, nedává to ale smysl. Jeden je totiž veden skrz Josefa, což je zvláštní, protože není Ježíšovým otcem. Proč dávat genealogii prostřednictvím někoho, kdo s vámi není příbuzný?
A co třeba pesach? Je přece všeobecně známé, že Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Pokud je to pravda, proč tedy potřeboval, aby si lidé označovali své domy krví, aby uvnitř nezabili své děti?
Slavný příběh o Noemově arše je také značně děravý (naštěstí ne samotná loď). Píše se, že na loď byl umístěn pár od každého zvířete na Zemi. Když na chvíli zapomeneme na skutečnost, že příběh pochází přímo z Eposu o Gilgamešovi, jak se mohli starat o tolik zvířat? Jen s jídlem by měli docela honičku. A jak zabránili jedovatým hadům, aby uštkli další zvířata? A kde vzali lední medvědy, aligátory a tisíce dalších zvířat, která nežijí na Blízkém východě?
Není to o Bohu, ale o lidech
Mohli bychom pokračovat ještě hodně, hodně dlouho. Mohli bychom řešit, proč Bůh neustále mluví o vraždách, genocidě a znásilňování, proč nechá trpět miliony lidí na světě v chudobě, proč nechá umírat děti ad. Ale! Rozpory a nemorálnost v biblických příbězích nejsou důkazem toho, že Bůh je špatný nebo zlý, ale spíše jde o to, že si ho vymysleli lidé, stejně jako tisíce jiných bohů, na které jsme byli zvyklí, ale už v ně nevěříme.
O tom to celé je. Ne o Bohu, ale o lidech, kteří „božské“ příběhy sepisovali. Ti byli různí, měli své strasti a starosti, strach, ale i sny a vize. A samozřejmě i paměť. To vše se do Bible promítlo. Není to špatně… Jen to tak prostě je.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá.
