Právník Houdek napsal Vieweghovi: Kvůli lidem, jako jste vy, oběti znásilnění mlčely
Spisovatel Michal Viewegh zase jednou přestřelil. V době, kdy se po celém světě řeší sexuální násilí, osahávání apod., ve sloupku pro jedny z Babišových novin napsal: "Děkuji, že jsem se narodil v zemi, kde jsem mohl na vrstevnice sáhnout." Kontroverzní postavička české kultury navíc přidává cosi o "nevinném gymnaziálním pettingu". Jeho silácké řeči vzbudily vlnu nevole. Například právník Pavel Houdek mu napsal otevřený dopis, který publikujeme v nezkráceném znění tak, jak vyšel na serveru Lidovky.cz.
Michale,
ve svém posledním sloupku píšete o tom, že „strčit (cizí ženu) do prázdného pokoje, zalehnout ji, osahávat, snažit se ji svléknout a u toho ji držet zacpaná ústa“ je pro vás „nevinný gymnaziální petting“.
Označit jednání, které má zjevné znaky trestného činu znásilnění (ve stádiu pokusu) jako „nevinný gymnaziální petting“ chce notnou dávku ignorace a hodně pevný žaludek. Nevinný petting skutečně nikomu nevadí, protože „nevinné“ jednání předpokládá oboustranný souhlas. A vězte, že i české hovado pozná, že dotyčná s jeho jednáním nesouhlasí, pokud ji u toho musí jeho kamarádi držet.
O sexuálním násilí se dlouho nemluvilo. Jeho oběti raději mlčely. Jejich mlčení bylo projevem strachu, který šíří lidé, jako jste vy. Vámi vytvořené atmosféry, která říká, že sahat na druhé proti jejich vůli je normální. Že někoho v přesile násilím svlékat je super zážitek, za který máme děkovat Bohu.
A že pokud si dotyčná stěžuje, tak trpí chorobně rozbujelým feminismem a je to „kráva“, jak jste doslova napsal. Tím, že zločiny ostentativně zlehčujete a ty oběti, které se ozvou, ještě urážíte, vytváříte ve společnosti dojem, že znásilnění je vlastně takový nevinný žertík. V podstatě součást naší kultury.
Snažit se normalizovat nebo zlehčovat zločin je hluboce asociálním projevem chorého mozku. Obzvláště tak odporný zločin, jako je znásilnění. Zločin, který zanechává hluboké jizvy na duši, které poškozenou mnohdy poznamenají na dlouhé roky a nezřídka i na celý život.
Přemýšlím, jak byste zareagoval, kdyby vaše dcera přišla domů ze školního večírku a řekla vám následující: „Nějací chlapi mě tam zatáhli do pokoje, osahávali mě a snažili se mě svléknout, ale podařilo se mi vysmeknout a utéct!“ Ve světle Vašeho jiného sloupku, kde jste chtěl zbít jiného muže za to, že vaší dceři koukal do výstřihu, se odvážím odhadnout, že vaše reakce by nebyla: „Díky Bohu, že žiju v tak skvělé zemi, kde se tohle může stát!“…
Žijeme ve společnosti, kde se oběti určité části trestných činů bojí o něm vůbec mluvit, natož ho ohlašovat na patřičná místa. Díky své práci jsem potkal desítky žen, které zažily znásilnění nebo pokus o něj, a nikdy o tom nikomu neřekly. Pachatelé tak zůstali nepotrestáni. Víte proč? Protože se bály, že je označí za hysterky. Že se jim budou smát, že to budou zlehčovat a že jim nebudou věřit. I díky lidem, jako jste vy.
Naštěstí, tato doba pomalu končí. Oběti se začínají ozývat a pachatelé začínají pykat. A dinosaurům, kteří se dovolávají starého pořádku a beztrestnosti sexuálního násilí, pomalu zvoní hrana.
