Rok 2016 patří Karlu IV! (4. část)
Král Karel IV. je nejvýznamnějším českým panovníkem. Vzhledem k tomu, že letos uplyne 700 let od jeho narození, přinášíme sérii článků o tomto neobyčejném státníku, jeho době a událostech v Čechách čtrnáctého století. Dnes ho zastihneme, kterak si dělá mocné přátele a přežívá pokusy o otravu.
Našeho budoucího panovníka, který byl vyslán do Francie, jsme naposledy opustili při pilném studiu, které probíhalo jak individuálně, tak běžně na Sorboně, což byla škola vysoké kvality. Jeho kmotr a muž, za jehož vlády Karel přijel do Paříže, zemřel a nyní vládl Filip VI. Nový král neholdoval vědám, ale vojenským dobrodružstvím, takže se víc podobal Janu Lucemburskému. Nicméně mladý princ touto změnou příliš netrpěl, jeho zájmy byly jinde...
Na studiích získával důležité kontakty
Tak jako dnes i ve středověku platilo, že základ politické práce je ve vlivných kontaktech s osobami, které jsou nebo se později stávají mocnými. Budoucí král Karel měl to štěstí, že mezi jeho učiteli se ocitl Pierre de Rosieres, s nímž se dokonce spřátelil. Ten se později stal papežem a přijal jméno Klement VI. Došlo k tomu ovšem až po roce 1342. Jednalo se o čtvrtou hlavu katolické církve jež byla v tzv. „avignonském zajetí“, nesídlil tudíž v Římě, ale ve francouzském Avignonu. Je na místě říci, že tento kontakt přinesl své ovoce. Již dva roky po svém jmenování totiž Klement VI. na žádost Jana Lucemburského, podpořenou také kralevicem Karlem, povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Jakkoliv by se to mohlo někomu zdát nepříliš významné, musíme podotknout, že ono opatření velmi posílilo vliv a prestiž Čech v tehdejší katolické Evropě.
Karlova první významná funkce a pokus o atentát
Náš budoucí král strávil na studiích ve Francii celých sedm let. Určitě patřila mezi ta jeho nejšťastnější, nejspíš na ně rád vzpomínal. V roce 1330 královský otec rozhodl, že toho již určitě zná víc než dost a nařídil mu, aby odjel do Lucemburku. Hned dalšího roku ho pak jmenoval svým zástupcem v panství na severu Itálie. Prameny uvádí, že toto panství bylo „vratké“, čímž se jistě míní, že Janova dominance nebyla jistá a čelila zjevným i skrytým útokům italských i jiných zájemců o tento výnosný kout země. Mladý místokrál se osobně přesvědčil, že nejde o žádné plané řeči a pomluvy. Již třetího dne pobytu v Pavii totiž došlo k pokusu o atentát na budoucího největšího Čecha. Do snídaně byl přimíchán jed a pouze zbožnost monarchy, který se chtěl dostavit na mši „na lačno“, ho zachránila.
Další dobrodružství v Itálii
Je pravda, že Karlův otec Jan se ve čtrnácti létech stal králem, ale přesto je třeba se obdivovat takto mladému princi, že dokázal čelit všem nástrahám a útrapám, které přinášela jeho „italská mise“. Mezi roky 1332 až 1333 musel několikrát vést do boje své šiky proti nepřátelům, kteří se chtěli zmocnit Janova severoitalského území, jehož rozsah se neustále zmenšoval. Bojů se účastnil osobně, 25. listopadu 1332 byl v bitvě u hradu San Felice dokonce zraněn. Místokrálova udatnost neunikla pozornosti a byla dokonce odměněna tím, že došlo k jeho pasování na rytíře. Oné cti se dostalo i některým dalším jeho spolubojovníkům, nicméně pro šestnáctiletého Karla to byl určitě významný krok na cestě k vrcholu šlechtické cti, slávě i moci....
