Selhání úřadu prezidenta odhaluje záměrné a systematické rozbíjení institucí v Česku. Máme se začít bát, a proč?
Přijde vám, že už je dění kolem Miloše Zemana za hranou správného fungování prezidentského úřadu? Máme dobře nastavené mechanismy státního aparátu, když občané země a ani její nejvyšší představitelé nejsou informováni o evidentně neuspokojivém zdravotním stavu hlavy státu? Co nám vývoj této situace napovídá a může znamenat pro budoucnost Česka? Zamyšlení politologa Jana Charváta a jeho uvedení do kontextu současného Česka nahání husí kůži.
Spekulace kolem zdraví prezidenta České republiky Miloše Zemana jsou nedůstojné, společensky neúnosné a především nabourávají důvěru ve státní instituce. Nikdo se zajisté opovržlivě nepozastavil nad faktem, že se prezident rozhodl kvůli potížím s dolními končetinami využívat invalidní vozík. Lidé napříč politickým spektrem, věkovou hranicí či místem bydliště se však začali pozastavovat nad naprosto nezvládnutou komunikací ohledně prezidentovy zářijové hospitalizace. Tehdy se v plné nahotě ukázalo, nakolik je úřad hlavy státu autonomní a není prakticky možné jej zvenku jakkoli hlídat nebo kontrolovat, případně vyzvat k akci.
Co je s prezidentem? Neřekneme!
Onemocnění Miloše Zemana je pro Česko zprávou, která by se neměla nikomu líbit. Každá soudná bytost by mu měla přát zdraví, a to i přes nesouhlas s jeho politikou. Jenomže místo toho se celá země topí v otázkách, nejistotách, hledá odpovědi a dostává jich jen velmi málo. A ani jedna z nich neříká jasná fakta.
Kdo za to může? Především tým kolem pana Zemana, který svým arogantním přístupem k situaci vytvořil obrovský prostor pro spekulace, odmítl poskytovat informace o dění kolem jejich šéfa, i když bylo evidentní, že se něco závažného děje. Kancléř Vratislav Mynář se obrnil mlčením, mluvčí kanceláře Jiří Ovčáček v době prezidentovy hospitalizace sdílel na oficiálním hradním twitteru žalmy a častuje opoziční politiky i novináře, kteří žádají odpovědi, nepěknými výrazy.
Politici, kteří útočí na pana prezidenta, vám všem říkají:
— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) October 8, 2021
Kdo onemocní, má být okamžitě vyhozen z práce.
Pamatujte na to při volbách.
Často ti, kteří se tak rádi zaštiťují pravdou a láskou, šíří tu nejstrašlivější nenávist, jaké je člověk schopen.
Ve vzduchu visí nevyhnutelná pochybnost, zda je prezident ještě vůbec schopen vykonávat svou funkci, zda je natolik mentálně zdráv, aby dokázal uvážlivě pracovat se svými pravomocemi, a především zda mu dovolí jeho zdravotní stav zvládnout aktuální povolební vyjednávání? Český občan se to může jen domýšlet, politik volat po oficiálním lékařském stanovisku a nejvyšší ústavní činitelé hledat v zákonech, jak donutit nejbližší spolupracovníky prezidenta, aby se národ dozvěděl čistou pravdu.
Pravda u volební urny
Jak jsme se do takové situace dostali? Jak je možné, že na Pražském hradě, potažmo tedy spíše na zámku v Lánech, odpočívá hlava státu, aniž by se jasně vědělo, jestli svůj odpočinek někdy ukončí? Ne, nebavíme se o tom, že má prezident Česka chřipečku, neřešíme 14denní nemocenskou z důvodu lehkého operačního zákroku. Na tyto povídačky hradnímu mluvčímu neskočí ani malé dítě. Všichni vidíme starého, nemocného muže, který kvůli totálnímu vyčerpání a dehydrataci musel do nemocnice. A místo uklidnění situace rychlým zveřejněním oficiálního lékařského stanoviska dostává národ od mluvčího prezidenta po týdnech nejistoty tři fotografie. V těch je - bohužel - vepsáno vše... Miloš Zeman nevypadá ve chvíli, kdy volí na zámku v Lánech do přenosné urny, vůbec dobře. Jestli tím chtěl mluvčí Ovčáček ukončit spekulace veřejnosti a médií o prezidentově vetchém zdraví, nepovedlo se. Ano, vyvrátil spekulaci, že už není Zeman mezi živými, ale jinak spíš přilil další litr svěceného oleje do ohně nejistot.
Prezident republiky Miloš Zeman v pátek dne 8. října 2021 odvolil na zámku v Lánech ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. pic.twitter.com/lahSTB62D2
— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) October 8, 2021
Důvěra v instituce není žádoucí
Česká ústava nemyslela na stav, kdy bude prezidentem člověk, který nepracuje zcela bezvýhradně pro svou zemi. „V současné době ovládají úřad prezidenta lidé navázaní na jiné státy. Lidé, kteří by se k Miloši Zemanovi jinak neměli vůbec dostat,“ říká k situaci v Česku politolog Jan Charvát a vysvětluje, jak jsme se do takového bodu dostali. „Problém spočívá v technokratickém modelu vládnutí, který řekne - nám se tahle část politického systému nehodí, tak ji zrušíme. Tedy zrušíme média, rozbijeme instituce, které se navzájem kontrolují.“
Objektivně:
— Johann von Elbogen (@von_Elbogen) October 8, 2021
Dobýt a udržet několik let Hrad ve dvou je majstrštyk
Vratislav Mynář a Martin Nejedlý (2018). - Jan Zatorsky pic.twitter.com/DbJLwDpUN4
Co tím politolog myslí? „Učíme se ve škole, že žijeme v demokracii. Ve skutečnosti ale žijeme v systému, který mnohem více odpovídá římské republice. Zatímco u řecké demokracie stojí a padá celý systém s vůlí lidu, římská republika je postavena na institucích, které určitým způsobem korigují vůli občanů a navzájem se kontrolují. Teprve skrze tyto instituce dochází k naplnění vůle občanů, ale současně tyto instituce zajišťují, aby se moc nekontrolovatelně nehromadila v jedněch rukou, protože by to vedlo k diktatuře. Proto vidíme v posledních letech soustředěný útok proti těmto institucím nebo snahu je ovládnout. Tomu napomáhá i poměrně rozšířená nedůvěra řady občanů. To nám to zůstalo z komunismu, kdy se lidé - tedy i Češi - naučili, že nemají nikomu věřit. S takovým nastavením se poté velmi špatně pracuje, protože část obyvatel zvolí cestu, že je cokoli víceméně jedno, protože stejně žádné straně věřit nemohou.“
Kdo chce poslušný národ?
V praktickém životě ukazuje tento technokratický styl vládnutí, který vyznává jak premiér Andrej Babiš, tak i Miloš Zeman, že se již několik let systematicky nabourává důvěra občanů ve stát a jeho instituce. Tím národ cíleně směřuje do nastavení, kdy se přestane zajímat o dění kolem sebe, politiku nebo to, co sdělují média. Lidé to budou považovat za zbytečné a nedůležité, protože stejně nemají jasno v tom, čemu a komu mohou věřit. A právě to může vyhovovat vládnoucí garnituře, která si z národa udělá "poslušné ovečky", jež se nebudou o nic zajímat. Mocní pak mohou činit prakticky vše, co se jim hodí nebo zlíbí.
Právě něco takového se děje již několik let na Pražském hradě, nad kterým nemá v Česku nikdo ani hypotetickou nadvládu a nemůže jeho činnost kontrolovat nebo alespoň korigovat. Úřad prezidenta se nikomu nezodpovídá a sám prezident, potažmo lidé jemu blízcí, si mohou dělat vlastní politiku, byznys a hrát zákulisní hry, aniž by jim to mohl kdokoli zakázat nebo do toho zasáhnout. A podobné nastavení celého státu by vyhovovalo premiéru Andreji Babišovi, který se nezřídkakdy uřekne, že kvůli "debilním zákonům a nařízením" nejde to anebo ono. Jenomže ty "debilní zákony" chrání Českou republiku před totálním ovládnutím jejího rozpočtu, aktiv a institucí mocenskou skupinou, jež bude mít možnost dělat si víceméně vše, co se jí zlíbí.
KAM DÁL: Csáková hájí v rozhovoru s Bobošíkovou vstup do politiky. Proč vyměnila kariéru i přátele za víru ve Volného?
