Sidy, šampion – sportovní povídka Romana Kulicha

Sidyho dnes čekal zápas roku. Nervozita se mu zavrtávala pod kůži, jako nějaký neznámý parazit z amazonských pralesů. Vyzkoušel si pár krycích manévrů, několik úderů do vzduchu a potom spustil ruce, pozvolně, podél svalnatého těla.

Dnes ho čeká výjimečný zápas. Připravoval se na něj dlouhé týdny. Tentokrát ne tak, jako na každý jiný. Tohle byly Vánoce ve fádním sportovním roce. Konečně nastupoval proti Peterovi Karapovovi.

„Ten parchant je fakt dobrej, velmi šikovnej,“ v některých slabých chvilkách se Sidy dokonce přistihl, že si proti němu nevěří. Opět několikrát švihnul pravačkou na fiktivního nepřítele před sebou a zhluboka vydechl. Před každým zápasem musel být sám. Potřeboval vyčistit hlavu.

„Ano, je čas. Dneska se to rozhodne, Karapove!“

Hlediště bylo zaplněné. Lidé však byli tišší a klidní. Všiml si, že ve všech řadách se blýskají čočky fotoaparátů.

Karpov už čekal. Ten starej známej bastard byl stále tvrdej jako stěna. Jako socha vytesaná z žuly... Karpov si mezitím sedl. Sidy to po něm zopakoval.

„Objevil talent pro tuto hru..."

„Teď se rozhodne, kdo bude vládnout tomuto světu,“ pomyslel si Sidy, ponořený do elektrizující atmosféry jen pár minut před duelem. Zdálo se mu, že se mu soupeř vysmívá. Nejradši by mu rozbil hubu. Ale neudělá to. S boxem skončil už před rokem, kdy mu po autonehodě zachránili život.

Po týdnech rekonvalescence objevil talent pro tuto hru. Zdála se mu zajímavá a všechno v ní bylo podle pravidel. Nebyla sice až tak půvabná jako box, ale bavila ho! To byl základ!

Podíval se na svoje figurky a potom pohledem pátral v hledišti. Někde tam seděla jeho sestra. Od nehody na něj nedala dopustit a byla stále při něm.

Našel jí. Usmívala se a letmo mu zamávala něžnou ručkou. Mrknul na ní, obrátil se a podíval se na svoje figurky. Rozhodl se, že začne dámou. Možná, že to Karapova vyvede z míry. Pustil se do apatického přemýšlení...