Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník
Narukovat do Československé lidové armády bylo pro mnoho mladých mužů utrpení s vidinou dvou promarněných let. Když k tomu však člověk přistoupil jako k nutnému zlu, vlastně se dala zažít i spousta legrace. Jeden den ze své služby vlasti pro Čtidoma.cz popsal Jan Vašta. „Asi nejlepší zážitky přijdou tehdy, když je nečekáte. Nebo ještě lépe – když neočekáváte vůbec nic,“ usmíval se.
Vojna za komunistů mohla být docela slušný „teror“, ale také víceméně procházka růžovou zahradou. Záleželo na několika okolnostech. „Na velikosti útvaru, protože platila přímá úměra – čím větší, tím horší. Pak na zbrani, ke které jste byl zařazen, a na tom, zda jste byl bažant v prvním roce, nebo mazák ve druhém. Ale především záleželo, jakou partu si kluci dokázali vytvořit,“ vypočítával Jan Vašta.
Jdeme chytat zběha!
Pro náš web popsal jediný den své vojenské služby, který podle něj hovoří sám za sebe. Byly Velikonoce před šedesáti lety. „Nejprve, abyste se vžili do situace a prostředí: bylo to na ‚dááálném východě‘, přesněji ve městě Humenném. A teď si představte tu nejnudnější situaci, jaká může na vojně nastat: Velikonoční pondělí, kdy není od božího rána ‚do čeho píchnout‘ – naprostná nečinnost v ohradě kasáren. Vyhlídka až na podvečerní vycházku, kdy už je stejně ‚po všem‘. Jak se říká, chcípl pes.“
To se ale brzy změnilo. Pan Vašta potkal kamaráda Pepu, který měl zrovna službu. Tvrdil, že potřebuje sehnat pár chlapů na poněkud bláznivou věc. „Říkal, že má vyjet eskorta pro vojáka z cizího útvaru, který „zběhl“ domů ke své rodině do sousední vesnice Hažína. A že je namol opilý. Tak jsme sehnali ještě pár vojáků, nákladní auto a jeli jsme.“
Cestou naložili druhou eskortu, která přijela z útvaru „zběha“ vlakem, a vyrazili. „Když jsme přijeli na ‚místo činu‘, zběh byl zpitý do bezvědomí. Vůbec první, co nastalo, bylo, že jsme byli nečekaně přátelsky a s patrnou úlevou přivítáni a pohoštěni, a to jak je v kraji zvykem: pálenkou, šunkou, cukrovím,“ smál se pan Vašta.
Konečně ho přivedli k vědomí
Hoši ze „zběhova“ útvaru se ho jali oživovat. „Mezi námi ostatními byli dva kluci ze zdejšího kraje a ti pochopili, co se od nás čeká – hned se chopili (už přistavených) věder, napumpovali do nich vodu a polili jsme všechno, co mělo sukně. A že se jich tam dostavilo! Ony ty dívčiny už taky měly všechno za sebou a už žádné další vzrušení ten den nečekaly. Místní mužská část populace totiž zaslouženě odpočívala po náročné a svědomitě odvedené ‚práci‘, spojené s výkonem velikonoční povinnosti, jak to vyžadují místní zvyklosti.“
Během hodiny se „vlastní“ eskortě podařilo hocha alespoň trochu přivést k vědomí, naložit jej a vrátit se do Humenného. „Tam jsme tu cizí posádku vyložili u nemocnice, kde se podrobila ‚očkování‘ proti následkům ‚akutní opice‘.“
Akce tedy skončila. Takže, co dál? Vrátit se dobrovolně a za plného vědomí do kasárenské nudy? To přece nemohli připustit! Kdosi dostal nápad, aby se šlo do hospody, který byl za všeobecného jásotu přijat. „Zase jsme nasedli na korbu V3S a vyrazili. Jenže hospoda zavřená. Tak jsme se bezradně rozhlíželi po liduprázdném okolí, kde stály chalupy se zahrádkami.“
Dostižena byla na hřbitově
A najednou se za každým plotem začaly objevovat hezké, dychtivé tvářičky. „Díky čerstvé zkušenosti z předchozí ‚akce‘ jsme vyrazili. Ani jsme nemuseli vodu pumpovat, protože za každou brankou stálo ‚náhodou‘ vědro s vodou. Děvčata sice s křikem ‚prchala‘, ale dál než do kouta zahrady to nešlo. Akorát na konci jedné zahrady byla vrátka, kterými pronásledovaná dívčina uprchla, a byla dostižena až na hřbitově. A pak opět následovalo tradiční pohoštění: pálenka, šunka, chlebíčky, cukroví. Prostě oboustranná radost, vzrušení a potěšení.“
Ale i to skončilo. „Vzápětí si Pepa vzpomněl, že ‚Štefan bude u své Marienky‘ a že mu ji taky oblejeme. Jenže Štefan nebyl ochoten Marienku vydat. Ale iniciativní velitel výpravy, Pepa, objevil slabé místo v obraně pevnosti – otevřené okno – a chrstnul tam vodu. Marienka ale zůstala suchá, protože ‚úder‘ hrdinně vykryl vlastní hrudí Štefan. Opět následovalo ‚výpalné‘: pálenka!“
Jediný, kdo z celé akce přímo nic neměl, byl šofér. „Jenže tomu to bylo bohatě vynahrazeno. Co jsme my ostatní projedli a propili na místě, jemu to děvčata a jejich maminky nanosily do kabiny.“
Pachatelku jsem nezaznamenal
Zlatý hřeb přišel večer. „Kolem desáté jsme na náměstí potkali eskortu s již vystřízlivělým zběhem, jenže v obrácené pozici. Střízlivý zběh podepíral svůj ozbrojený, leč notně ‚unavený‘ doprovod.“
Druhý den, což bylo úterý, všechny holky „oblievačku“ se sveřepou záludností klukům oplácely až do pozdního večera. „Mezi sebou se chlubily, kolikrát se musely včera ,prezliekať‘. Mně se podařilo všem mokrým nástrahám vyhýbat až do setmění, kdy jsem na korze najednou zničehonic měl plné oči, nos a hubu vody, aniž bych vůbec postřehl ‚pachatelku‘. Jediné, co jsem v té chvíli vnímal, byl strašný chechot.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Žihadlo, které okupanta pálí. Před systémem Stinger se ruský letoun v nízké výšce neschová.
