Sověti nechali postřílet vlastní lidi, na cvičení jsme je sundavali raketami
Střelba ostrými raketami v Kazachstánu, nácvik na boj s imperialistickým nepřítelem. I to byla služba vlasti v bývalém Československu. Pamatuje si to i pan Libor Folvarčný. Když spolu s dalšími vojáky dorazil do pouště Karakum, nestačil se divit. „Kolem celé oázy byly postaveny cvičné systémy pro odpalování raket. Zde byl každé naší posádce přidělen jeden systém,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz pamětník.
O tom, jak úmorná byla cesta vlakem ze socialistického Československa do dalekého Kazachstánu na ostrá cvičení, jsme psali před několika dny. Slíbili jsme pokračování příběhu pana Libora Folvarčného, přenesli jsme se tedy do chvíle, kdy posádka dostala v kazachstánské poušti Karakum rozkaz připravit se na střelby, což znamenalo naučit se obsluhovat systém pro odpalování raket.
Tukan si ničeho nevšiml
„Rusové při tom zkoušeli jednotlivé důstojníky ze znalostí. Já měl klid, protože Rusové nerozeznávali absolventy, kteří měli důstojnickou hodnost jako já, od normálních lampasáků. Takže jsem si vždy v autě, které nás na střelby vezlo, nasadil přes nárameníky s jednou zlatou hvězdou (podporučík) zásuvné nárameníky s třemi stříbrnými cvočky a zlatou kolejnicí. V tu chvíli jsem nebyl důstojník a Rusové mě nechali být.“
Když pak jeli zpět do oázy, nasunovací nárameníky si pan Folvarčný zase sundal. Stal se z něj znovu důstojník, a tím pádem mohl do důstojnické jídelny. „Našim lampasákům to nevadilo. A cizí, včetně našeho dočasného velitele poručíka G., zvaného Tukan pro jeho obří nos, si mých proměn nevšimli.“ Takto to šlo den za dnem až do momentu, kdy se konečně dostalo na ostré střelby.
Bezpilotní letadla? Nesmysl!
Na vojáky letělo celkem devatenáct letadel. „Byl jsem náčelník lokátoru a viděl jsem je na obrazovce. Útočila na nás ze severovýchodu, doletěla až na jihovýchod od nás a pak změnila směr na nás. Byla to letadla typu Lavočkin, v podstatě starší stíhačky normální velikosti. Nám Sověti řekli, že jsou to bezpilotní letadla, řízená dálkově,“ vzpomínal pamětník.
Nutno podotknout, že se psal rok 1978, pan Folvarčný tak má o oné „bezpilotnosti“ logické pochyby. „Vždyť teprve v posledních letech se běžně používají drony ve velikosti spíše malých stíhaček. Takže si myslím, že v letadlech byli nějací doživotní trestanci, kterým za to bylo slíbeno, že jejich rodiny dostanou nějaké odškodné.“
Nedošlo nám, že zemřel pilot
Vojáci měli za úkol všechna letadla sestřelit vždy jednou dávkou raket (což byly dvě rakety) na jedno letadlo. „Když byla letadla dostatečně blízko, vyšel jsem ven a pozoroval vše přímo na obloze. Naše jednotlivá stanoviště si rozdělila letadla, každé mělo sestřelit několik z nich. Jedna stíhačka letěla přímo na nás. Naše odpalovací rampa s raketami se neustále natáčela na tento stroj, a když byl zaměřen, vystřelila jedna z raket a letěla na cíl.“
Nejdříve se podle pamětníka zhoupla, jako by nevěděla, kam letět, ale pak už se chytla cíle a letěla na letadlo. Ale co se nestalo – raketa proletěla těsně vedle cíle a nevybuchla, takže letadlo letělo nerušeně dál. „Pro vysvětlení – raketa nemusela zasáhnout cíl, stačilo, aby proletěla třeba několik metrů vedle a měla vybuchnout a tím zničit cíl. Proto jsme vystřelili druhou raketu, ta se zhoupla stejně a pak elegantně zasáhla cíl a vybuchla. Zasažené letadlo se ihned zřítilo. Všichni vyběhli z krytu a začali jsme hulákat bojové pokřiky ve smyslu ‚sejmuli jsme ho, hurá‘. A asi nás vůbec nenapadlo, že jsme sejmuli i toho pilota.“
Člověk z toho hraní na vojáky zblbne
Celá brigáda měla sestřelit celkem 17 letadel. „Také jsme je všechna sestřelili. Byl jen jeden problém. Jeden oddíl sledoval letadlo na příletu, ale těsně předtím, než mohl zahájit palbu, mu letadlo zmizelo z radarů a objevilo se až na odletu, kde už sestřelit nejde, protože rakety by již letadlo vůbec nedohnaly. Pro tento případ byla připravena náhrada a sousední oddíl letadlo sestřelil místo toho původního.“
Takže celá brigáda byla hodnocena za jedna, ale ten oddíl za pět. „Nikdy jsem neviděl člověka tak rychle zestárnout jako velitele toho oddílu. On doslova zešedivěl a celý se shrnul do sebe. Věděl, že bude degradován a sesazen z funkce, což se pak v Československu opravdu stalo. My ostatní jsme pak jeli do ubytovací oázy na náklaďácích a cestou zpívali bojové písně. Jak lampasáci, tak my absolventi a i vojáci základní služby. Člověk úplně zblbne a bere to jako hraní na vojáky, což si v mládí hrají všichni kluci,“ dodal pro Čtidoma.cz pan Folvarčný. Chcete vědět, jak jeho kazachstánská mise pokračovala, jak se českým „návštěvníkům“ žilo v této bývalé sovětské republice? Čtěte už příští týden, opět ve středu.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Dny na Zemi budou výrazně delší. Tohle nemáme šanci zvládnout.
