Svědectví ze srpna 1968: Ruský voják se zbláznil a jen tak postřílel několik lidí
Na srpen 1968 nikdy nezapomene. Paní Vlastě Pospíšilové tehdy bylo patnáct let, měla velké plány. Chystala se na střední školu. Večer 20. srpna byl úžasný, na táboře v Hradci Králové se volili nejkrásnější matematik a matematička. Budíček v noci nikdo neřešil. Jen pomalu všem docházelo, co se děje. Ozvala se první slova o tom, že zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. Jak to? Vždyť Pražské jaro se tak slibně rozjíždělo.
Realita byla hrozná. „Byli jsme v táboře uprostřed lesů a nedaleko letecká střelnice, která byla využívána jako cílová plocha pro nácvik bombardování a pro cvičnou střelbu z palubních zbraní. Nikdo nevěděl, zda v lesích nejsou vojska, která obsadila vojenskou leteckou střelnici. Byl vydán zákaz vycházet mimo tábor,“ vzpomíná paní Pospíšilová na chvíle, které jí změnily život, vnímání toho, co je správné a co ne.
Jediná pevná linka
Starší matematici, kteří bydleli v malém táboře o kousek dál v lese, museli chodit jen ve skupinkách. „Tenkrát byla jediná pevná telefonní linka do tábora. Začali volal starostliví rodiče z celé republiky. Měli jsme tady i Slováky z Bratislavy i dalších vzdálenějších měst. Rodiče informovali, ve kterých městech jsou právě tanky, kde se střílelo, kde jsou vojáci jaké národnosti z Varšavské smlouvy. Zde ve východních Čechách byla polská armáda.“
Táboroví vedoucí začali plánovat, co dál. Jak všichni vydrží například s potravinami, pokud bude tábor odříznut od zásobování? „Ráno napsali naši slovenští kamarádi na sruby velkým písmem, že chtějí "sloboděnku" a samostatné Slovensko. Moc nás překvapilo, že se chtějí odtrhnout. Většina Čechů o tomto nikdy neslyšela. Začali přijíždět rodiče a odvážet naše kamarády. Slyšeli jsme od mnoha, jak na silnicích potkávali spoustu vojska, kde stojí kolony tanků, kde se střílelo.“
Během pár dnů tábor skončil a všichni se rozjeli konečně do svých domovů. „Cestou jsem také zažila, že náš autobus se dostal do kolony tanků. Bylo to hrozivé. Tanky vpředu, vzadu. Náš řidič při první odbočce to vzal nějakou oklikou. Za naší vesnicí stály polské tanky v poli s mákem. Byl to neskutečný pohled. Za kapličkou vykukovaly hlavně tanků,“ ještě dnes kroutí hlavou paní Pospíšilová.
Lidé se báli, co bude dál. Všechno se nějak změnilo. „Věřili jsme, že to nebude dlouho trvat. Tanky se postupně odsunuly. Ale přicházely různé tragédie. V našem regionu se nějaký ruský vojáček zbláznil, snažil se zběhnout z ruské armády. Na jedné samotě postřílel několik lidí. Mnoho lidí z celého okolí se sjelo zastřeleným Čechům na pohřeb. Byl to takový smutný protest. V našem pevnostním opevnění z 2. světové války byly některé bunkry zabrané armádou. Dodnes se asi neví, jaké tam byly uskladněné zbraně. Zřejmě i jaderné.“
Setkání s ruským okupantem
Okupace a pobyt ruských vojsk bohužel brzy neskončila, což si samozřejmě přála i paní Pospíšilová. Protáhla se na dvacet let. „Dvě desetiletí v lidském životě je opravdu hodně. Změnilo to lidské životy, vzalo nám to veliký kus svobodného života. Některým lidem se pokřivily i lidské charaktery a s ruskou armádou šmelili a přátelili se s okupanty.“
Po padesáti letech se paní Pospíšilová setkala s jedním ruským důstojníkem - okupantem, který sloužil v Československu, třicet kilometrů od jejího bydliště. „Vysvětlil mi, že okupaci vnímal tak: "Když to naše sovětská vláda udělala, tak to bylo jistě správné." Rusové se cítili ohrožení a šlo jim jen o teritorium, ne o lidi. Tento neskutečný zážitek se "zachvatčikem - okupantem" ale snad někdy příště. Stále to mám v sobě.“
KAM DÁL: Rusové představili model své vesmírné stanice ROSS. Odborník vysvětlil, proč ve skutečnosti nic nepostaví.
