Tomáš Hulan: Nejhorší jsou "pátračky" na vlastní pěst
Kriminality je dnes všude habaděj, o ztracených či unesených lidech nemluvě. Víte, jak nejlépe pomoci policistům při práci a v kritické chvíli neztratit hlavu, co přesně udělat a kdy se stáhnout do pozadí a nepřekážet? Pár informacemi nám to objasní Tomáš Hulan z pražské policie.
Jak vypadá prvotní fáze nahlášení někoho, kdo se ztratil (do 15 let, do 18 a nad 18 let), a toho, kdo spáchal trestný čin loupeže, krádeže, znásilnění a podobně? Je nějaký rozdíl v postupu, i v tom, jak a kdy to "pustíte" do médií?
V těchto případech jsou možnosti, jak o vyvstalé situaci informovat policii, různé. Nejrychlejší z nich je oznámení na tísňovou linku 158, potažmo 112. Týká se to nejen vámi zmiňovaných trestných činů, ale pouliční kriminality všeobecně, u níž hrozí nebezpečí z prodlení. Policisté totiž mají díky včasnému oznámení větší šanci předejít, či zabránit dalším možným následkům. Případně dopadnout pachatele ještě při činu, nebo bezprostředně po něm, což je samozřejmě vždy velkým a nedocenitelným přínosem pro následné prošetřování.
Další možností, jak učinit oznámení, je přímo na policejní služebně. Tento postup je nejvhodnější například při pohřešování osoby, nebo je-li někdo nezvěstný třeba už několik hodin. Policisté tak mají větší prostor pro zjištění všech okolností celé situace a mohou lépe zvolit nejvhodnější a nejpřijatelnější postup.
A co se týče oznámení do médií?
Oznámené události se zveřejňují tehdy, pokud hrozí nebezpečí z prodlení. V takovém případě je pátrací relace dokonce zveřejněna okamžitě. Stejně tak je zveřejněno „Dítě v ohrožení“, tedy osoba mladší patnácti let splňující další náležitosti. Tato relace jde v okamžiku zveřejnění na stránkách Policie České republiky přímo do médií. Spolupracujeme i se smluvenými médií, u nichž můžeme ve velmi závažných případech žádat, aby pátrací relaci zveřejnili i v průběhu již probíhajícího denního či večerního vysílání. Aby ji takzvaně zařadili do připraveného schématu svých zpráv jako „mimořádnou aktualitu“.
Kdo nebo co vám při práci nejvíc komplikuje život - falešná oznámení, nevhodně přihlížející občané či příliš úzkostliví rodiče, jimž se dítě s příchodem domů opozdí třeba jen o pár minut? Nebo zcela něco jiného?
Co se týče překážek v práci policie, tak asi jednoznačně musím zmínit aktivitu příbuzných, kteří pátrají po vlastní linii. Místo toho, aby vše konzultovali s policisty a kriminalisty. Tyto individuální snahy a pokusy mohou být pro samotné prošetřování dokonce kontraproduktivní.
Jak probíhá vyhodnocování hlášených událostí - otázky, které policisty ujistí, že člověk, nahlašující zmizení blízkého, si nevymýšlí, nebo není nějak psychicky nemocný, nesvéprávný a podobně?
Aktivita policistů se samozřejmě odvíjí od prvotního oznámení. Tedy relevantnosti a důvěryhodnosti sdělených informací, ale také od osoby oznamovatele jako takového. Každopádně jedno je ve všech případech stejné – v prvopočátku nesmíme podcenit, banalizovat, nebo snad dokonce bagatelizovat žádné z přijímaných oznámení.
Jaké otázky pokládají operátoři linky tísňového volání 158, potažmo policisté na služebnách, samozřejmě konkretizovat nebudu, neboť by to nebylo jednak taktické a za druhé by takových informací mohl kdokoliv zneužít.
Co byste vzkázal těm, kteří k vám volají jen z legrace a hlásí planý poplach - třeba děti, anebo i „sígři“ - a záměrně si z vás utahují?
K planým, potažmo pro někoho zábavným oznámením, lze říct jen tolik, že zbytečně zatěžují složky Integrovaného záchranného systému, z čehož je vše jasné – obtěžují nás a stěžují nám už tak poměrně náročnou práci. Každé oznámení, například o uložení nástražného výbušného systému, musíme VŽDY určitě prověřit a přijmout odpovídající opatření tak, abychom minimalizovali jakoukoliv hrozbu újmy na životě, zdraví a majetku nezúčastněných osob. A to nás samozřejmě stojí nemalé síly a prostředky, které mohou být v daný okamžik potřebné někde jinde.