Transgas v obklíčení demoličního plotu. Smutné loučení s unikátní architekturou pokračuje
Architekt Václav Aulický musí v posledních letech zažívat krušné časy. Jeden z nejvýraznějších autorů stylu zvaného brutalismus sice stále kraluje svým Žižkovským vysílačem nad Prahou, ale další významná stavby s jeho rukopisem z města nadobro zmizí. Proč si necháme bez většího odporu měnit město k horšímu?
Oplocení, které naznačuje, že už se doopravdy schyluje k demolici, stojí kolem budovy Transgas na Vinohradské třídě. Areál hi-tech budov je už několik let předmětem diskusí. Odborníci, milovníci architektury, ale také laici stále upozorňují, že kvalitní architektura by neměla ustupovat developerským projektům. Hlas obráncům Transgasu tedy není vyslyšen.
Zbytečná instituce
Téma bourání je křehké jako skleněné okenní tabule. Pokud je však vznesen podnět od odborné veřejnosti, že hodnota stavby je z architektonického hlediska unikátní, existují zde instituce, které by měly být garantem toho, že bude dům ochráněn.
Příklad souboru budov Transgas je o to smutnější, že v roce 2007 byl celý objekt jmenován Útvarem rozvoje hl. m. Prahy jako architektonicky významná stavba kategorie A. Národní památkový ústav jí však nakonec nedoporučil zařazení mezi kulturní památky a ministerstvo kultury včele s Danielem Hermanem jen potvrdilo, jak těžké je v této zemi věřit státním institucím.
Ministerstvo totiž v roce 2016 zbavilo trojici budov právní ochrany, když rozhodlo pozastavit přezkumné řízení, které mělo posoudit, zda původní neprohlášení budovy za kulturní památku proběhlo správně.
Volby jsou volby
Před volbami se to slibuje krásně, ale nutné je dodržet slovo. Daniel Herman vzbudil naději prohlášením, že mu bylo doporučeno stavbu titulovat kulturní památkou. Tím by se znemožnila jejich demolice.
Už v té chvíli reagovala investorská společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka s tím, že by vedla stát k arbitráži. Po státu by tak v případě záchrany Transgasu mohla požadovat zaplacení případné škody, kterou společnost vyčíslila na 1,16 miliard korun.
Odvážný volební slib Daniela Hermana vzal za své s jeho politickým neúspěchem. Jak kdyby z pomsty k voličům bez velkého váhání pozastavil přezkumné řízení a Transgas byl odsouzen k záhubě. Klub Za starou Prahu tehdy prohlásil: “Byznys a prachy opět zvítězily nad architekturou a uměním.”
Úmrtí v rodině
Architekt Václav Aulický byl spolu s Jiřím Eisenreichem, Ivo Loosem a Jindřichem Malátkem autorem celého projektu. Aulický, který je i díky svým dalším realizacím významnou osobností v poválečné architektuře, se pro Český rozhlas k chystané demolici vyjádřil takto: “Je to osobní tragédie. Jako když mi umře dítě.” On sám později v rozhovoru dodává, že zdemolovat Transgas se ani nerozhodl developer, jako spíš Národní památkový ústav, ministerstvo kultury a stavební úřad Prahy 2.
V aktuálním stínu a budoucím prachu komplexu budovy Transgas je schována další realizace Václava Aulického, která existuje jen na fotografiích. Automatická telefonní ústředna v Dejvicích byla další velmi odvážnou ukázkou brutalismu v České republice. Dnes na jejím místě roste další uniformní kancelářský komplex bez výrazu a architektonické hodnoty.
Podobný osud čeká i parcelu u Vinohradské třídy. Z Prahy tak zmizí jedna z deseti nejvýznamnějších staveb poválečné architektury, kam ji zařadila Pavlína Krásná z iniciativy Architektura 489.
