Umění mi pomáhá přežít sám se sebou, říká Milan Rynt
Milan Rynt je kralupský rodák. Učitel, básník, malíř v jedné osobě. První obraz vytvořil v roce 1989. V jeho malířské kariéře nastala pauza. K obrazům se vrátil až po překonání rakoviny. Poslední tři roky už zase maluje! Posledních pár týdnů jste mohli zhlédnout jeho výstavu v kralupském muzeu s názvem „Cesty k sobě“. Měla hned dvě roviny. Nejen cestu k bližním, ale i k sobě samému. Nestihli jste ji? Pojďte opožděně nahlédnout do naší fotogalerie!
Co vás inspiruje?
Především můj vnitřní svět, emoce, stavy pocity, ale třeba i zážitky. Na některých těch obrazech se promítají i konkrétní události, zážitky a a podobně.
Jak dlouho se malbě věnujete?
Hodně dlouho, první obraz vznikl v roce 1989. Ještě když jsem končil gymnázium.
Je to koníček?
Koníček samozřejmě taky, ale pro mě je to někdy spíš niterní potřeba a dost často terapie, což je na těch obrazech někdy i vidět. Způsob, jak se vyrovnat s věcmi, problémy. Vložím to na plátno, jde to ven a i mě osobně je lépe.
Jak často vystavujete?
Dá se říct, že tak jednou za 20 let. Samostatnou výstavu jsem měl tady naposledy v roce 2000. Potom jsem se účastnil hromadných výstav nebo jsem měl menší věci v Praze. Tohle je moje 2. samostatná výstava.
Jste učitel, učíte angličtinu. Vnímáte souvislost mezi učením a výtvarnem?
Asi ani ne. Učení jako takové vzniklo s určitými peripetiemi osudu. Nebyl to můj cíl. Po revoluci jsem vyjel do Anglie, kde jsem se protloukal, učil jazyk a po návratu přemýšlel, že bych to mohl nějak využít, začal jsem jako lektor. Stalo se to mojí profesí a u toho jsem zůstal. Akorát jsem v posledních letech přešel z firemního učitele na učitele v našem školství.
Jak malujete? Přijde to najednou, nebo to má vývoj?
Mám to propojené se psaním. Píšu poezii a ani nedokážu říct, jestli jsem víc malíř nebo básník. Mám to provázané a někdy jsou moje obrazy propojené s určitou básničkou. Ať už vznikly na základě básničky, nebo naopak vznikla básnička na základě obrazu, nebo to vzniklo ze stejného pocitu. Ten tvůrčí proces je u mě takový, že se zdánlivě nic neděje, myšlenka uzrává v hlavě a chvíli to trvá, třeba i pár dní, než se víc zformuje. Potom uvidím obraz ve svojí hlavě, nějakou mlhavou představu. Tak je to i s básničkama. Následně přijde nashromážděná energie a já ten obraz namaluju. Většinou je to třeba záležitost jednoho večera, ta díla nevznikají dlouhodobě. Co zraje dlouho, je nápad nebo pocit. Dělám si třeba skicu prvotního nápadu, ten pak zraje dál. Nakonec je výsledný obraz třeba úplně jiný než ta skica. V průběhu malování na plátno do mne vstupují další nápady a pocity.
Chtěl byste se uměním živit?
Ideální by bylo, kdyby člověk nemusel chodit do práce, ale není to úplně reálná myšlenka. To, že se živím prací, mi dává svobodu, že si potom můžu tvořit jak chci, nemusím se podbízet, přemýšlet nad tím, jak prorazit, jak přežít. Zvlášť když člověk ještě živí rodinu. Navíc bych se nechtěl zpronevěřit sám sobě. Zjistit, že se věnuji jen požadavkům a zakázkám. Malování je moje vnitřní potřeba a terapie.
Jste spokojený?
Myslím, že já sám jsem spokojený, protože úzkosti a frustrace dám na plátno a pomáhá mi to přežít sám se sebou.
Fotografie
www.wikipedia.cz, autor: Milan.reptile, licence: CC BY-SA 3.0
