Viktor Orbán, diktát nové doby. Z levicového liberála se stal nacionalistický populista

Otázka politické moci je vždy zastřena v mlze polopravd, slibů a neviditelných strašáků. Nejrychlejší cesta na vrchol vede přes populismus. Děsit lidi nezvratnou budoucností, která vzniká na základě okolních vlivů. 

Tímto způsobem se Viktor Orbán dostal na pomyslný vrchol maďarské politiky. Největším tématem je tak migrační krize a také jeden „černokněžník” v pozadí jménem George Soros. Paradoxně za jeho peníze vystudoval v Anglii prestižní univerzitu. Kdo je vlastně Viktor Orbán a proč má tendence vládnout pevnou rukou? 

Student a politik

Z životopisu Viktora Orbána je evidentní, že studium byla hlavní náplň jeho mládí. Gymnázium v anglickém jazyce, přestávka na dvouletou povinnou vojenskou službu a následně studium práv v Budapešti. Cílevědomý vstup do dospělého života potvrdil prací na ministerstvu zemědělství a výživy. 

V roce 1989 se stěhoval do Anglie, protože získal stipendium od Soros Foundation, což je obrovský politický paradox vzhledem k tomu, že dnes je pro Viktora Orbána George Soros hlavním nepřítelem „jeho” Maďarska. Orbán však v Oxfordu vydržel pouze 4 měsíce. Ne že by se mu v Anglii nelíbilo využívat stipendium George Sorose, ale jako prozíravý a cílevědomý člověk vycítil příležitost ve chvíli, kdy padl komunismus. 

Kandidoval hned v prvních svobodných volbách a jeho osobnost začala být díky několika zásadním krokům známá všem Maďarům. 

Zájmy všech Maďarů

Začátek politické kariéry byl slibný. Ještě v roce 1988 založil s dalšími intelektuály a univerzitními studenty hnutí mladých demokratů - Maďarská občanská unie - Fidesz. Nejsvětlejší moment jeho začínající politické kariéry se odehrál na smuteční slavnosti k poctě Imreho Nagye, jenž byl jednou z hlavních postav maďarského povstání proti komunismu v padesátých letech. 

Orbán se tehdy ujal slova a vyslovil přání svobodných voleb a aby ze země odešla sovětská vojska. Tím zcela pochopitelně vzbudil obrovský potlesk a Orbán tak nemohl litovat svého návratu do rodné vlasti z Anglie. Byl totiž u toho nejdůležitějšího, co moderní maďarské dějiny potkalo. 

Dalším překvapením pro dnešní obdivovatele Viktora Orbána bude jistě fakt, že do roku 1994 se jeho strana profilovala jako krajně liberální. Mladá, progresivní demokratická strana, která se chtěla v myšlenkách a systému přiblížit západu, však neslavila úspěch ve volbách. Její předseda byl tak nucen reagovat na špatný vývoj jejich politického úspěchu. 

Zásadně otočil kormidlem a z krajně liberální strany se stalo národně-konzervativní uskupení. Orbán se začal profilovat jako nacionalista. Nová ideologie Fideszu tak hrála na populistickou a nacionalistickou notu. Nejlépe to vystihuje věta samotného Orbána, který se chtěl stát premiérem všech 15 milionů Maďarů a začal hlasitě obhajovat zájmy všech Maďarů. 

Být premiér

Viktor Orbán si pozici premiéra vyzkoušel hned dvakrát. Poprvé po volbách v roce 1998, kdy pokračoval v nacionalistické politice. Šlo o silnou podporu Maďarů v zahraničí a požadoval ochranu maďarské kultury a jazyka. Pod jeho vedením vstoupilo Maďarsko do NATO. 

Překvapivě však na svoji pozici v dalších volbách nenavázal, ale stal se výrazným představitelem opozice, kde nakonec za svoje zájmy bojoval osm dlouhých let. K návratu do čela země mu pomohla hospodářská krize. Preference před volbami v roce 2010 ukazovaly, že Orbánův Fidesz vyhraje s masivním náskokem. S 68 % se tak dostal k ústavní moci a naplno mohl měnit zemi k obrazu svému. 

Zásadně se to projevovalo ve státní správě, kde si teplá místečka získali podporovatelé a loajální osobnosti vůči Viktoru Orbánovi. Ten, kdo se vyslovil proti jeho politice, byl vyhozen a jeho následný profesní život v podstatě skončil. Ústavní většina pro Orbána tak čím dál více naplňovala jeho „diktátorské” tendence. 

Ne ve smyslu masových vrahů, jakými byl Hitler či Stalin, ale moderním způsobem utlačoval a utlačuje kritiky svého nacionalistického režimu. Orbán změnil ústavu a vláda může více kontrolovat justici a díky tomu přišlo radikální oslabení ústavního soudu. Kdo je u moci, si tak může dělat v podstatě, co se mu zlíbí. 

Vše, co je projevem opozičních sil, se svaluje na George Sorose jako tajemného mecenáše kontrarevoluce vůči Orbánovi. Populisté tak dnes brání svojí netolerantní politiku vůči bezdomovcům, homosexuálům, umělcům tím, že za vším stojí Soros. Dnes jeho roli pomaličku přebírá jeho syn Alexander. Dalším velkým tématem je migrační krize. Přestože pro žádného uprchlíka není Maďarsko vysněnou zemí, tak toto téma radikálně hýbe maďarskou společností a hlavně veřejným míněním. 

Sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker oslovil Orbána na summitu Východního partnerství v Rize slovy: „Zdravím, diktátore.” Viktor Orbán zcela nepochybně mění strukturu politiky a ústavní pořádek v demokratické zemi k tomu, aby se u moci udržel co nejdéle. Tady totiž rozhodně nejde o zájem bránit národ, ale čistě jen o obranu vlastního prospěchu. Zákon je na něj v tuto chvíli krátký a kdo se vzepře, nemá na růžích ustláno.