Vítězné rozloučení
Byla to jako čára přes rozpočet, když mu ráno volal Franta Kobza, aby za něj nalajnoval hřiště. „Starostí mám nad hlavu a času málo!,“ postěžoval si v duchu Jirkal. „Moji kluci už za pár hodin rozehrají první zápas sezony a já mám kromě trénování zaskakovat i za správce areálu,“ nepřestával se dále čílit.
„Postaráš se o to? Že prý si v telefonu zněl dost nakvašeně a odpověděl mu jen tak na půl huby,“ smála se Mirka, Jirkalova spolužačka a Kobzova dcera. „Tátu jsme teď odvezli k doktorovi. Trval ještě na tom, abych ti zavolala a ujistila se,“ tlumočila tátovu prosbu Mirka. „Jo, jo. Všechno zařídím. Ať se brzo uzdraví. Ahoj.“ odpověděl do sluchátka Jirkal. Snad ze studu, jak Kobzu ráno odbyl, snad z pocitu lítosti nad problémy dlouholetého správce, Jirkala opustila zlost. Navlékl proto už uchystané montérky a šel připravit hřiště před blížícím se utkáním.
„Kluci, ke hře máte všechno připravený!,“ vítal přicházející svěřence Jirkal, který už nevážil ze hřiště cestu domů. „Kde je Kobza?,“ divili se fotbalisti, když spatřili trenéra v neobvyklém úboru. „Na rozdíl od vás má dneska volna. Běžte se obléct a rychle rozvičit!,“ utnul možný příval dalších otázek kouč.
Domácím hráčům se vstup do utkání vůbec nevydařil. Po druhém obdrženém gólu, který padl ještě v úvodních deseti minutách zápasu, se v Jirkalovi znovu rozhořívaly plaménky hněvu. Ty už zakrátko uhasil nejprve třetí a hned na to čtvrtý gól do sítě domácích. Před závěrem prvního poločasu se ještě Jirkalovým svěřencům podařilo stav utkání alespoň snížit na 1:4. Trenérovo přesvědčení, že dnes utrží další vysokou prohru, zůstávalo však nadále stejně pevné. Jirkal totiž nepatřil k lidem, kteří by uměli druhé motivovat. V životě se už hodněkrát zklamal a na podobné zázraky nevěřil. Z možných variant automaticky počítal vždycky s tou nejhorší. Proto ani tentokrát se v kabině dlouho nezdržel. Provedl dvě střídání, udělil několik rad, popřál klukům všechno nejlepší a vydal se zpátky usednout na trenérskou lavičku.
Ještě chvíli se vydržel dívat na začínající hru. Po chvíli však už pomalu přibližoval svoji tvář k zaťaté pěsti o zábradlí opřené ruky, když domácí hráči dali druhý gól. 2:4. Teprve tehdy se mu do mysli vloudila myšlenka, že by jeho kluci mohli utkání dotáhnout k remíze. Dál však seděl jako přikovaný a mlčky pozoroval snažení svých hochů. Branka na 3:4 vlila konečně i do Jirkalových žil optimismus. Zůstal sice dál sedět, ale přirozenost mu velela vstát, tleskat, volat a dokonce snad jakýmsi skandováním své svěřence začít povzbuzovat. Vyrovnávací branka na 4:4 vyloudila konečně i na Jirkalově tváři úsměv. Záhy se však rozpomenul, co mu už v životě stačilo těsně uniknout, a tak s výrazem pokerového hráče dál sledoval utkání. Když minutu před koncem vyslal domácí hráč nechytatelnou střelu do horního růžku fotbalové brány, odhodil Jirkal veškeré zábrany a udělal přesně to, co už dříve udělat chtěl. Z radosti by snad metal i kotrmelce, když by nenastal konec zápasu.
„Kluci, byli jste skvělí. Otočit výsledek z 0:4 ve vítězství, to....to.....už jsem tu dlouho ne... ne to, no....nezažil,“ jen těžko hledal slova nadšený kouč. „Škoda, že tu není starý Kobza, ten by nám to řekl přesně,“ reagoval levý obránce. Až tehdy si Jirkal znovu vzpomněl na ranní a odpolední telefonát. Vyšel proto ze šatny, sáhl pro mobil a jal se o skvělém vítězství zpravit Kobzovu dceru. „Jo, určitě to tátovi vyřídím. On je teďka v nemocnici. Tak alespoň bude mít nějakou radost,“ zněla Mirčina odpověď. „Mirko, mohl bych ho tam v pondělí navštívit?,“ sondoval ještě Jirkal, kterého zpráva o Kobzově pobytu vracela z vítězné euforie zpátky na zem. „Jo, snad jo. To bude rád,“ opáčila Mirka a diktovala Jirkalovi místo a číslo nemocničního pokoje jejího otce. „Kluci, v pondělí jedu za starým Kobzou do nemocnice. Pojedete někdo taky?“ vyzvídal Jirkal poté, co se znovu vrátil do kabiny. Osmička zvednutých rukou do něj znovu vlila dobrou náladu.
Po pondělním návratu z práce si to Jirkal namířil nejprve k počítači, aby vytiskl tabulku odehraného kola. Posléze se vytratil z domu, aby dal právě vytištěnou výsledovku zápasů na vývěsní tabuli. Když jí byl už konečně na dohled, upoutaly ho stále stejné rysy toho zvláštního informačního plakátku, který si mezi ostatními vydobyl pokaždé svoji vážnost.
„Po krátké a těžké nemoci v neděli zemřel náš milovaný manžel, tatínek, dědeček a strýček FRANTIŠEK KOBZA. Rozloučení se koná v ......“
Jirkal ani nedočetl. Jen zdvihl hlavu k nebesům, po chvíli jí vrátil zase zpátky, naprázdno polkl a za tichého povzdechu „do prdele!“ zmuchlal vytištěnou tabulku.
