Vojna za komunistů: Dělal jsem koně, bylo to hrozně ponižující, říká pamětník
Bití na denním pořádku, všudypřítomná šikana a ponižování. Tak to podle mnoha pamětníků vypadalo, když byl mladý muž odveden sloužit své milované i nenáviděné socialistické vlasti. Mnoho z nich se vrátilo zlomených a dnes děkují Bohu, že všechny útrapy vůbec přežili.
Kvůli službě v Československé lidové armádě zemřelo jen v letech 1964 až 1989 celkem 3 843 mužů, což dokládají statistiky Vojenského historického ústavu. Před časem na to poukázal web Info.cz. Jen těchto „pár“ let jasně dokládá, že vojákům šlo o život, ale ne proto, že by s někým bojovali. Vesměs se jednalo o nehody, nešťastné náhody apod. Nicméně to ukazuje, na jaké úrovni asi socialistická armáda byla.
Nikdo se mě nezastal, bylo to hrozné
Dnes se najde mnoho lidí, kteří na dva roky v „zeleném“ nedají dopustit. Ovšem je také celá řada těch, kteří by toto období nejraději vymazali z paměti. „První den po přísaze znamenal cestu k útvaru a první ‚držkovou‘. To znamená, že jsme v podstatě hned mezi dveřmi dostali pár ran, prý abychom si pamatovali, kde je naše místo, a nevyskakovali si,“ vzpomíná na službu ve Valašském Meziříčí Pavel, který si nepřál zveřejnit své jméno, pouze svou přezdívku z dob služby – Dlouhán. Redakce zná jeho plnou totožnost.
Mimochodem, i jeho přezdívka souvisí s tím, jak se k němu podle jeho slov na vojně chovali. „Měřil jsem dva metry a jeden centimetr, což bylo hodně, byl jsem nejvyšší široko daleko. Ale žádný Rambo, vyrostl jsem rychle, svaly jsem moc nabrat nestihl. Mazáci mi řekli, že budu plnit funkci koně, protože se na mě vejdou dva. Každý den mě osedlali a dělali rodeo, kdy jsme ‚bojovali‘ s jinými kluky.“
Nejhorší zkušenost pro něj prý byla, že se ho nikdo nezastal. „Dokonce i moji ‚kamarádi‘ se přidávali, ječeli a smáli se, když mě obuškem mlátili do zadku a zad, abych jako jel rychleji. Bylo to hrozně ponižující, po měsíci jsem si nepřipadal jako člověk a snad jsem i začal věřit tomu, že jsem nějaký kůň.“
Měl jsem chuť střílet kolem sebe
Vzpomíná, že byl neustále samá modřina. Nejen po těle, ale i na obličeji, monokly byly běžné. Přesto nikoho nezajímalo, kde k nim přišel. „Když už se někdo zeptal, tak si většinou i odpověděl ve smyslu, že nemám být nemehlo a při výcviku dávat pozor. Tím to skončilo. Neměl jsem daleko k tomu, abych se zbláznil.“
Pavel přiznává, že se mu hlavou honily podivné myšlenky. „Při střelbách jsem si představoval, jak se otočím a ‚pokropím‘ mazáky a vlastně kohokoli, kdo tam zrovna bude. Naštěstí jsem to nikdy neudělal.“ Zlom přišel po roce, kdy se podle vlastních slov neustálým bitím a posilováním tak zocelil, že potížím dokázal čelit. „Prvního mazáka jsem zmlátil přesně po roce u útvaru. Přišli nám připomenout ‚výročí‘ a trochu si ‚zašpásovat‘, jak tomu rádi říkali. V tu chvíli ve mně všechno vybublalo a jeden dostal pořádnou nakládačku.“
Pavel říká, že to sice neznamenalo konec šikany, ovšem získal si tím respekt a nedovolili si na něj tolik. „Asi to bylo i tím, že přišlo ‚čerstvé maso‘, jak se vyjadřovali o nováčcích. Musím také přiznat, že i když jsem viděl, jak je šikanují stejně jako kdysi mě, tak jsem se jich nezastal. Byl jsem srab. Ale aspoň jsem se jim nesmál.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Eva Perkausová v slzách, radost z narození syna se asi mísí se smutkem. Může za to manžel?
