Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník
Komunistické režimy po celém světě mají na svědomí desítky milionů životů, soudruzi nepokrytě vraždili i v bývalém Československu. Tisíce mladých lidí přišlo o život i během vojenské služby. Nicméně zdaleka ne pro všechny to byly roky, na které by vzpomínali s odporem. I zde do jisté míry platí „jaké si to uděláš, takové to máš“ a to, zda měl branec kliku na útvar.
Někdo může tvrdit, že najít na minulém režimu něco pozitivního je v podstatě nemožné. Jestli se však dalo něco považovat za hezké, tak to byly vztahy, které se mezi některými lidmi tvořily. Teď samozřejmě nemyslíme práskače a bonzáky, které si komunisté pěstovali k tomu, aby si udržovali kontrolu nad veřejností.
Spíš poukazujeme na různé spolky (často tajné) či utužování party, které se klidně mohlo dít i na místech, která jinak byla socialistickou propagandou doslova prošpikovaná. Třeba Československá lidová armáda, kde se mezi politickou „nalejvárnou“ a přípravou na imperialistického nepřítele někdy dalo docela dobře fungovat.
Dobrá příprava na vojnu
„Byl jsem na vojně v letech 1974–1976 v hodnosti vojína. Vždy mě bavil sport, což se mi hodilo v předvojenské přípravě. Trvala rok, běhali jsme kilometr i tři, házeli granátem, samozřejmostí byly i sborka a rozborka samopalu,“ vzpomíná Jirka, který později narukoval jako řidič k bojovému útvaru na Horu Svatého Šebestiána s tím, že tato příprava ho štvala víc než dva roky základní vojenské služby.
Pokud jde o fyzické vypětí, s tím v podstatě neměl problém. „Fyzičku jsem měl vždycky. S kamarády jsme pravidelně chodili pěší pochody i na padesát kilometrů. Například trasu Plzeň–Hořovice–Prčice a jiné. Také jsem posiloval, v benči jsem dal 150 kg, mrtvý tah 260 kg. Nic moc, ale příprava na vojnu docela dobrá.“
Stačil by rok, ale něco jsem se naučil
Samozřejmě i pan Jiří se dostal do kontaktu s tzv. mazáky. Nepatřil však mezi slabé vojíny, kteří si často vybírali slabší jedince, a ti pak museli dělat nejrůznější věci. Jiří takovou zkušenost neměl, poradil si po svém. „Mazáci zkoušeli různé věci, to ano. Ale nenazval bych to vyloženě šikanou. Například mi přišly tři dopisy a chtěli, abych za každý udělal dvacet kliků. To mi nevadilo, klidně bych pokračoval. Oni brzy pochopili, že v tom na mě nemají, a měl jsem klid.“
Nakonec to podle jeho slov došlo tak daleko, že s ním služebně starší vojáci chodili běhat. „V povinnostech ale byli neústupní, to zase jo,“ má jasno Jiří. Dnes přiznává, že dva roky služby byly z jeho pohledu zbytečné. „Stačil by rok. Něco jsem se tam ale naučil. Dokázal jsem rozeznat, co je zbytečné, postarat se o sebe, poznat povahy lidí a dokázat se s nimi domluvit.“
Na vojně podle pamětníka platilo heslo „nejdříve práce a pak zábava“. „Myslím si, že řada mladých by to velmi potřebovala. Kdo si myslel, že je borec, toho z toho rychle vyléčili. Kdo se tak choval dál, měl tu vojnu těžší. Vše se musí brát s humorem,“ dodal pro Čtidoma.cz pan Jiří.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Deprese přímo souvisí s tělesnou teplotou. Odborníci řekli, kdy budete nejvíc v pohodě.
