Vzýváme falešné mesiáše. Demokracii jsme získali až příliš snadno, svobody si neumíme vážit
Listopad 1989 byl zásadním krokem ke svobodě. Následující roky však ukázaly, že demokracie je velmi těžká disciplína, je důležité si jí vážit, pečovat o ni. Bohužel jsme se to stále nenaučili. Hledáme zázračné spasitele a falešné "Bohy", upadli jsme do morální krize. Možná i proto, že jsme svobodu získali až příliš snadno.
/KOMENTÁŘ/ Každá doba měla své hrdiny. Ať už šlo o období protektorátu, kdy se řada lidí vzepřela nacistickému režimu a často za svoji odvahu zaplatila životem. Totéž se později dělo během komunistické vlády. Málokdy však šlo o celonárodní odpor, Češi většinou táhli za jeden provaz až ve chvíli, kdy bylo jasné, že "ti zlí" odejdou. Máme totiž jednu velkou (ne)výhodu, umíme se dokonale přizpůsobit, což nás ale často zachránilo před smrtí či zničením.
Svoboda tak trochu zadarmo
Demokracii jsme si nemuseli vybojovat v krvavých řežích tak, jak tomu často bylo v jiných zemích. Samozřejmě je to dobře, vždyť sametová revoluce je dodnes úžasnou ukázkou, jak se dá provést státní převrat. Faktem zároveň zůstává, že pomohlo i štěstí a náhoda, stačilo málo a všechno mohlo dopadnout obráceně.
Jenže jak už to tak bývá, když něco dostanete lacino, příliš si toho nevážíte. Dárky jsou super, ale mnohdy končí hozené v koutě a padá na ně prach. Češi se stále nenaučili vážit si svobody, která mnohým z nich spadla do klína a oni se zase jen přizpůsobili. Hrdinů, kteří aktivně proti režimu vystupovali, bylo do listopadu 1989 opravdu jen velmi málo a pro ně musí být pohled na dnešní společnost velmi smutný.
Zabředli jsme do morálního úpadku. Vyhrožování smrtí novinářům či prezidentovi se stalo normou, rozdělili jsme se na znesvářené skupinky vzájemně si hrozící pěstičkami. Mnohým nevadí ztělesnění minulého režimu, tedy někdejší agent StB v roli premiéra. Síla národa je dávno pryč, vydržela pár týdnů, možná měsíců. Čí je to ale vlastně chyba? A je to vůbec chyba, umíme to jinak?
Všechny vlády bažily po moci
Svoji roli může hrát i skutečnost, že po revoluci nastal i další průšvih. Politické strany se od začátku snaží získat moc pro sebe, vrátit se k autoritářství, které jsme v roce 1989 svrhli. Chtějí samy rozhodovat, řídit, ovládat. Pak se vlastně ani nelze divit, že lidé začínají kroutit hlavou a ptát se, jestli tohle je ta demokracie, která jim byla prezentována jako dokonalá věc? Chybí konstruktivní diskuse ku prospěchu země.
Problémy se většinou řešily a stále řeší tak nějak napůl, jako by se nikdo nechtěl pouštět do opravdové politické reformy, která by demokracii představila jako kvalitní politické zřízení. Protože ona opravdu není dokonalá. Jde jen o to, že nic lepšího člověk zatím nevymyslel a s tímto vědomím se s ní musí pracovat.
Minulý režim je stále v nás
Neschopnost politiků napříč stranami znamená, že je v nás minulý režim stále až příliš zakořeněn. Růžky vystrkoval vždycky, poslední roky se však stal doslova nedílnou součástí vlády i našich životů. Funkční demokracie vyžaduje aktivní účast obyvatel, což se u nás neděje. Místo toho si najdeme falešné mesiáše a k nim přilneme jako exkrement k botě. Nevadí nám, že to opravdu hodně zapáchá a že se z obuvi dostává těžko. Předpokládat, že Andrej Babiš, Tomio Okamura a další odejdou sami, jsou samozřejmě mimo.
Demonstrace proti současné vládě v Praze, ale i v regionech ukazují, že se možná zase začínáme probouzet. Byť zpočátku se na náměstí často chodilo jen proto, aby se s kamarády probraly novinky a dalo pár piv. Tím se nic nezmění, aktivní protest vypadá jinak a poslední demonstrace už se mu naštěstí začínají přibližovat. Snad si včas uvědomíme, že bez péče svobodu mít nebudeme. Ne tu opravdovou.
