Z luxusu a koncertních sálů do bláta pražských ulic: Alenu zcela ovládal partner, bez něj se ocitla na dlažbě

Dětství a mládí slibovaly, že její životní cesta bude přímá a lemovaná jen samými úspěchy a slávou. Opravdu tomu zpočátku tak bylo. Postupem let si naneštěstí začala uvědomovat, že jednou to přijít musí a ona to dále neunese. Ačkoliv je velice talentovaná a jako umělkyně má za sebou mnoho velkolepého, osud s ní zle zatočil a nakonec ji neminula ani pouliční dlažba.

Z pódia na dlažbu

Paní Alena žila vlastně krásný život. Dlouhá léta vydatně koncertovala a učila na konzervatoři. Měla tenkrát partnera, který působil jako schopný manažer. Byla to její životní láska a prožili spolu třicet let. Udělal z ní hvězdu a dopřál jí věčnou slávu na pódiích.

Útěk mezi bezdomovce. Příběh osudové chyby ženy z ulice

Připravoval koncerty, které ona vždy famózně odehrála. Lidé toužili po dalších a dalších koncertech, a tak musela hrát do vyčerpání. „Po této stránce jsem to měla perfektní, mohla jsem hrát, kolik jsem vydržela. Jeho úmrtím jsem se dostala do této situace,“ tvrdí pro Čtidoma paní Alena, která má už to nejhorší za sebou, ale nejprve si prožila doslova peklo na zemi.

Kvůli tlaku z koncertování vyhořela

Již při studiu na konzervatoři mívala nezřídka trému. Všechno začalo úderem šestnáctých narozenin a pak se s ní psychické problémy táhly daleko do dospělosti. Samozřejmě navštěvovala psychiatra, ale tlumicí léky, které jí stále dokola předepisoval, příliš nepomáhaly. Až jednoho dne potkala svého vysněného budoucího partnera a láska udělala zázrak.  

Časem mohla psychiatra ze života vypustit. Jak se to podařilo? Za vyléčení (alespoň dočasné) paní Alena dodnes děkuje svému partnerovi. Ten ji tehdy zapřáhl takovým způsobem, že na všechny úzkosti a deprese zapomněla. Klid v duši však nezůstal napořád. Jednou nastal bod zlomu a propad na psychické dno. „Měla jsem toho moc a nastal u mě syndrom vyhoření,“ připustila žena, která v té době ještě nemohla ani náznakem tušit, jaké problémy ji čekají v budoucnosti. 

Žena, která žila pod mostem, vypráví svůj příběh

Krach po smrti partnera

Muzikantská sláva netrvala věčně. Když zemřel její životní partner, naplno se ukázalo, jak pevně byly jejich životy spojeny. Byl to on, kdo řešil praktickou stránku jejich hudebního podnikání, a Alena se bez něj nedokázala téměř o nic postarat. Koncerty ze dne na den skončily a nadaná klavíristka, která celý svůj život opírala jen o hudbu, nebyla schopná dále fungovat. Nezvládla platit náklady na krásný byt, kde bydlela, a nenašla jiné řešení než jej prodat se vším všudy. Ano, se vším všudy, tedy i s klavírem, což pro ni byla velká rána.

Mnohé si idealizovala

Život s manažerem nebyl jen samý med a sláva, jak se z předchozích řádek může zdát. Mezi partnery docházelo i k nedorozumění a šarvátkám, které párkrát vyústily dokonce ve rvačku. Po jedné bitce utržila paní Alena vážnější zranění a musela na vyšetření do nemocnice. Krvácení do mozku způsobilo velké problémy s pamětí, které přetrvávají dodnes. Těžko si proto některé věci vybavuje stejně rychle jako dříve. 

Dětství v hudební rodině

Paní Alena vyrůstala v hudební rodině na Moravě. Rodiče tam koupili přepychovou vilu a otec založil hudební školu, kam by se pořád ještě mohla vrátit jako klavírní pedagožka. Vystudovala totiž konzervatoř a poté absolvovala Hudební akademii múzických umění v Praze. Uvažuje o tom, že by se vrátila do moravské vily, ale sama říká: „Problém je ve mně. Záleží to na mně, jak se rozhodnu. Takže mám tu možnost tady z tohohle utéct. Čekám prostě na něco shůry.“

Uplynulo již dvacet let od jejího pádu do světa nocleháren a azylových domů. Když zemřel její partner, moc dobře věděla, co bude dál. Pobytové služby pro lidi v nouzi moc v lásce nemá a už je po těch letech tolik nevyhledává. Se svým současným přítelem, který je také bezdomovec, upřednostňují ulici. „Jsme na ulici. Přespáváme na ulici.“ Mohla by se vrátit na Moravu, kde vlastní se sestrou vilu. Z Prahy se jí bohužel moc nechce, jednak je na zdejší život zvyklá a jednak tu má svého životního druha. Jak bude její příběh pokračovat dál? To zatím neví ani ona sama… 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí.