Zažít město jinak. Smích některých Pražanů nad rouškami a pivo v ulicích na stojáka
Karanténa je pro některé obyvatele České republiky něco, na co si evidentně musejí chvíli zvykat. Bez silné mediální kampaně a zodpovědného šíření zpráv přes sociální sítě by byla situace možná ještě horší. Lidé totiž občas ignorují pravidla, i když jsou opravdu důležitá. Lidem se zdravým rozumem tak zůstávají jen nevěřícně otevřená ústa při pohledu na hloučky občanů s pivem v ruce.
/KOMENTÁŘ/ Pandemie koronaviru je zkouškou pro celou společnost. Vláda České republiky dohání svoje domácí úkoly, které nepopiratelně zanedbala. V aktuální situaci však nejde o politické body, ale o životy lidí a hlavně o základní výbavu pro ty, kteří každý den čelí v nemocnicích přímé nákaze nebezpečným virem. Všechny povinnosti nelze delegovat jen na výkonnou moc, protože v těchto dnech stojí i díl zodpovědnosti v rukou občanů. Po vyhlášení karantény to tak rozhodně nevypadalo.
Jídlo do spíže a pak na pivo
Hlavní město se podle počtu nakažených stalo epicentrem nákazy koronaviru v České republice. Striktní nařízení vlády uvrhlo národ do karantény. Pohyb je tak podle zákona omezen jen na cestu do práce a domů, s tím, že je dovoleno navštívit obchod s potravinami, ale třeba také vyjít ven na krátkou procházkou, ale v ideálním případě s rouškou na ústech.
Disciplína je v těchto časech to nejdůležitější. Je to v podstatě jediné, co můžeme jako občané ovlivnit. Dodržovat pravidla, abychom neohrožovali sebe a své okolí. V prvních dnech karantény však ne všichni přesvědčili, že vědí, co je v sázce. Zavřené hospody v národě pivařů totiž evidentně bolí u srdce. To však evidentně ovlivňuje rozum.
Nucená dovolená, jarní počasí a notná dávka sobectví prostě vytáhla velké množství lidí na sluníčko, aniž by respektovali vládní nařízení.
Jak jinak si vysvětlit, že třeba v Letenských sadech musela ve frontě u kiosku zasáhnout policie, aby frontu třiceti lidí rozehnala od sebe? Nedodržování rozestupů a absence roušek na ústech prostě nevypovídá o zdravém přemýšlení konkrétních spoluobčanů. Některým prostě trvá déle, než jim dojde, že riskují zdraví své a lidí v bezprostředním okolí.
Zavřené hospody pro ušlý zisk dostaly výjimku a mohly si ve dveřích vytvořit improvizovaný pult, kde jde nadále prodávat pití a potraviny. Podobná místa se však v Praze v první dni jarní karantény proměnila v hospodu na stojáka, kde se lidé s bezstarostným úsměvem sejdou nad půllitrem zlatého moku. Češi se učí pomalu.
Pozor, má roušku
Lidé si nakoupili, řidiči donáškových služeb si nevydechnou. Lékaři a sestry v nemocnicích podstupují extrémní podmínky a spolu s nimi jsou policisti, hasiči a záchranná služba aktuálně v první linii. Bez přehánění své práci musejí a dávají maximum, aby se na českém území neopakoval scénář jako v Itálii.
Většina obyvatel v prvních dnech paniky nakupovala zásoby potravin, protože utéct panice bylo zcela nemožné. O tom, jak se někteří vypořádali s novými pravidly volného pohybu, je opravdu smutnou vizitkou bezohledného chování.
Pokud by však jedna hlava unesla dvě koruny, hodilo by se jí nasadit tu za absolutní hloupost. Až během posledních dvou dní se média a sociální sítě zaplnila obětavou snahou zalepit díru po neexistujících rouškách na ústa.
Ty sice neochrání od nákazy koronavirem, ale zminimalizují riziko nakažení pro ostatní. Zcela pochopitelný krok, který rozhodně nebolí, spočívá v tom si jednu takovou roušku nasadit. Lidi vyrábějí jako mourovatí, nebo si je včas pořídili v lékárnách To už je ale dávno... Kdo je má k dispozici, nesmí váhat ani na vteřinu.
Stalo se však koloritem prvních dní v těžkých koronavirových časech, že někteří spoluobčané s rouškou se stali terčem vtipů, posměšků a podezřívavých pohledů. Věc zcela logická a ohleduplná se mezi některými Čechy stala nepochopitelným zdrojem ignorace a opovržení.
Organická a spontánní kampaň na sociálních sítích byla konečně doplněna také ve sdělovacích prostředcích. Konečně bylo vidět politiky a reportéry v rouškách. Ti, co se z nepochopitelných důvodů styděli, tak možná definitivně zahodili poslední kapku svého ega.
Někteří lidé prostě potřebují více času, než jim zásadní informace doputuje do patřičných míst v mozku. Do jisté míry to lze pochopit. Není však moc srovnatelných okamžiků v moderních dějinách našeho národa, kde jde tak zásadně o čas.
Pravidla jsou pro občany ve výsledku velmi jednoduchá. Nevycházet zbytečně mezi lidi, nosit roušku a pokud ji nemám, tak si ji vyrobit. Když člověk z pochopitelných důvodů potřebuje na vzduch, tak ne s kámošema na pivo, kde se bude na celou ulici smát, jak je ta karanténa vlastně příjemná změna.
Neprožíváme totiž výjimečné jarní prázdniny, ale zásadní zkoušku společnost, vyspělosti a ohleduplnosti. Díky propojení skrze sociální sítě je vidět, že v České republice žije obrovské množství lidí, kteří jsou schopni a ochotni pomáhat a jít příkladem. Díky za ně! Těm, kteří hledají cestu, jak obejít systém, nezbývá než jen vyřídit apel: „Proberte se!” V tuto chvíli jde totiž o nás o všechny.
KAM DÁL: Psychologie koronaviru. Jak se dá ovlivnit lidská mysl.
