Když mi potvrdili cukrovku, vyhledala jsem biologickou matku, vypráví Kristýna. Jenže to neměla dělat
Kristýna je adoptovaná. A věděla to vždy. Její adoptivní máma se nijak netajila tím, že se dříve pokoušela marně otěhotnět, a tak s manželem přistoupili k možnosti osvojení. Jenže stejně jako mnoho podobných dětí chtěla i Kristýna časem najít své biologické rodiče. Avšak z trochu neobvyklého důvodu. Zjistili u ní totiž cukrovku a ona měla vztek na ty, kterým se narodila. Jenže si to celé představovala přeci jen tak trochu jinak.
Když mi lékaři v šestnácti letech potvrdili cukrovku, měla jsem pocit, že se mi hroutí svět. Že už nikdy nic nebude stejné. Probudil se ve mně neskutečný vztek. „Kdybych se narodila mým rodičům, nikdy by se to nestalo!“ křičela jsem stále dokola. Moji adoptivní rodiče dlouho nevěděli, co se mnou. Začala jsem hon na svou biologickou rodinu a oni měli strach, že mě ztratí.
Zoufale jsem hledala viníka
Bylo to pro ně totiž nové. Jak jsem brala svou adopci jako fakt, nikdy jsem vlastně neměla potřebu hledat ženu, které jsem se narodila. Moji rodiče ke mně byli vždy upřímní. Věděli, že byla velmi mladá, když mě porodila, a její přísní rodiče z ní chtěli mít lékařku. Hnali ji na studia, dítě se nehodilo. To malé nebohé dítě jsem byla já. Než si přiznat, že jsem na tomhle světě jako přítěž, žila jsem s pocitem, že jsem se dostala k dobrým lidem. Ono se s tím prostě obecně těžko žije. Člověk přemýšlí, spekuluje. Moji adoptivní rodiče nikdy nebyli milionáři, byli to ale dobří lidé, kteří mě milovali, jak nejlépe uměli.
Cukrovka vše změnila. Hledala jsem viníka. Občas, když se potkáte s diagnózou, která je nevratná, chcete to na někoho hodit. Nestačí, že mě rodiče opustili, musím mít kvůli nim ještě tohle? Tak jsem přemýšlela. Těžko se smířit s tím, že se něco děje „jen tak“. V sobě sociálních sítích nebylo zas tak těžké dohledat mou biologickou rodinu. Také mi pomohly záznamy v matrikách, které jsou adoptovanému dítěti dostupné už od dvanácti let, pokud si správně vzpomínám.
Za dům si zaplatil moji mlčenlivost
Sešla jsem se na kávu s mou biologickou matkou. Nebyla lékařka, ani nic podobného. Žila na ubytovně, vypadala zanedbaně. „Co chceš?“ vyhrkla na mě. „Nemám s tebou nic společného, jestli chceš prachy, nemám,“ brblala. Zeptala jsem se jí, jestli mi dá kontakt na mého biologického otce, že mám cukrovku a chci vědět, proč. „Tak nemáš tolik žrát,“ řekla mi s narážkou na to, že jsem nebyla zrovna lunt. „Na toho hajzla telefon nemám, to kvůli němu žiju takhle,“ pokračovala. Byla jsem tak zklamaná. Za pár dní mi ale došlo, že kdybych zůstala v její péči, dnes by můj život vypadal asi úplně jinak.
Tátu jsem nakonec našla. Byl to milionář, kterému patřila kurýrní služba. Nikdy mi nevysvětlil, proč se mě vzdal a nehledal mě. Už měl své tři děti a vztah jsme k sobě nenašli. Za pár let mi věnoval rodinný dům po mých prarodičích, prý aby to alespoň trochu odčinil. A také, aby si zaplatil moji mlčenlivost. Jako mediálně známému člověku se mu prostě nehodilo, že má někde dítě, o které se nestaral. Dům jsem prodala a dala jsem mým rodičům peníze na splacení jejich hypotéky. Co zůstalo, za to jsem odletěla na studia do Ameriky. Představa, že žiju na místě, které mě mělo akorát umlčet, mě děsila.
Dnes už vím, že nebylo třeba hledat ani viníka, ani biologické rodiče. A děkuji tam nahoru, že jsem mohla prožít život vedle těch, kteří mě měli opravdu rádi. Vytvořili mi domov i klidné prostředí. A já jsem, doufám, slušný člověk. Nevyměnila bych to ani za život na ubytovně, ani za život vedle milionáře. Často ale přemýšlím, na kolik se ve mně perou geny biologických rodičů. Občas zkrátka pořád hledám odpovědi.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Kristýnou
KAM DÁL: Děti emigrantů byly za dob socialismu rukojmí režimu. Svůj příběh plný bolesti má i modelka Pavlína Pořízková.
