Mé dceři našli nádor v oku, všimla jsem si ho na fotce pořízené bleskem. Následky bude mít do konce života
Život vzhůru nohama téměř z minuty na minutu. Neuděláte s tím nic, i když byste hrozně moc chtěli. Zoufalství, bezmoc, beznaděj. A pak alespoň kousek štěstí. Když obě maminky poprvé jely na oční kliniku do pražského Motola, byly jejich holčičky ještě úplně malinké. Amélka Krahulcová se spokojeně nesla v šátku připevněném na těle maminky Lucie a Zuzka Holomojová si užívala svoje první léto na světě. Vše se změnilo jakoby mávnutím kouzelného proutku.
Nebylo to ve stejný čas ani ve stejný rok, ale obě maminky popisují ty dny na začátku podobně. „Byl to nepředstavitelný stres. Najednou se ocitnete s dítětem, které bylo ještě včera zdravé, v nemocnici a nevíte, co bude dál,“ vypráví Zuzčina maminka Mirka Holomojová.
„Nejhorší ze všeho jsou asi ty chvíle, než se dozvíte diagnózu. Byli jsme s manželem zavřeni v pokoji, chodili sem a tam a se sevřenými pěstmi jsme se pořád přesvědčovali, že to bude dobré. Nebylo – Zuzce našli oční nádor, retinoblastom. Udělali nezbytná vyšetření, vzali jí vzorky a pak jsme čekali na to, zda je jen v tom oku, v hlavě nebo v celém těle. To čekání bylo nejhorší. Když jsme se pak po víkendu dozvěděli, že je nádor jen v oku, vlastně se nám ulevilo.“
Co to má v tom oku?
Lucie si celou cestu k očnímu lékaři říkala, že Amélku určitě trápí zbytečně, že je jen hysterická matka, vše bude v pořádku a za hodinku budou doma. Domů se vrátily z Motola až za šest dnů po sérii všech vyšetření a prvním cyklu chemoterapie. Tenkrát ještě netušily, jak dlouhá cesta k uzdravení to bude.
Všechno to začalo na báječné dovolené na Lipně. Zuzka se tam batolila v chodítku pod světlem zářivky a jedna kamarádka se Mirky Holomojové najednou nahlas zeptala: „Co to má v tom oku?“ A pak už před Zuzkou stála fronta lidí a všichni se dívali, jestli uvidí to samé. Nikdo z nich samozřejmě tehdy netušil, že se dívají na efekt, za který je odpovědný nádor. „Oko postižené retinoblastomem vypadá v šeru s rozšířenou zorničkou pod určitým úhlem dopadajícího světla jako kočičí oko v noci,“ snaží se to popsat Lucie Krahulcová, která jej u své holčičky poprvé spatřila sama.
Hned zamířila k pediatričce. Ta při běžném vyšetření nic nezjistila, ale poradila jí, aby v případě, že to uvidí znovu, šla rovnou na oční. „Retinoblastom je dobře vidět také na fotografiích pořízených s bleskem. Netušila jsem, že ten podivný bělavý odlesk, který jsem už předtím na některých snímcích zaznamenala, je nádor,“ dodává Mirka.
Dnes už je informací mnohem více
A proto jsou dnes obě k dispozici rodinám, jejichž děti retinoblastomem onemocní. Ony samy totiž měly k diskusím jen lékaře, kteří se samozřejmě snaží maximálně pomoci, ale chybí jim ta osobní zkušenost, ta nejistota prostřídaná nadějí. Založily skupinu rodičů na Facebooku a webové stránky Retinoblastom. Zde si každý může přečíst články i to, jaká čekají děti vyšetření. K dispozici jsou informace o tom, jak retinoblastom vypadá včetně fotografií dětí.
Když onemocněla Zuzka a Amélka, nic takového nebylo. Rodiče hledali na internetu, hlavně v zahraničí, a to, s čím se setkávali, byla ta nejhorší noční můra. Četli o dětech po chirurgickém odstranění oka s víčky přišitými k sobě, děsivé příběhy rozvinutých nádorů, které již vytlačovaly bulvu ven z hlavy. „Nic takového ale v zemi, jako je Česká republika, nehrozí,“ ujišťují obě maminky a také to všem, kteří se na ně obrátí, vysvětlují.
„Na retinoblastom děti téměř neumírají, to je velmi pozitivní, i když to tak zpočátku žádný rodič asi nevnímá. Vyléčených dětí je více než 95 procent, ale za každým číslem z této statistiky je příběh rodiny s malým dítětem. Za těch osm let jsme potkaly mnoho rodičů. Známe i příběhy těch, kdy dítě přišlo zcela o zrak, a bohužel i jeden s tím nejhorším koncem, kdy malý chlapec svůj boj s agresivním nádorem prohrál. Nejdůležitější je včasná diagnóza. Pokud máte pocit, že jste v kratičkém okamžiku pohlédli dítěti dovnitř oka, určitě je něco špatně,“ říká Lucie Krahulcová.
Paní, co to řešíte?
„Když Zuzce aplikovali do oka zářič a nevědělo se, jestli zabere, nebo se bude muset očko dát pryč, seděla jsem na chodbě očního oddělení a brečela jsem. Přišla ke mně paní, co tu uklízí, a řekla mi: 'Paní Holomojová, co to řešíte? Vždyť tady ty děti znáte a víte, že i když o to očičko přijdou, drandí tu za dva dny po chodbách na motorce a smějí se. Jsou živé, a tedy jsou v pořádku'.“
A vlastně měla pravdu. „Znám děti, které bez očička drandí po chodbách Motola na motorce, znám Kačku, která bez oka jela Jizerskou padesátku, Dominika, který zvládá túry po Tatrách, nebo Vikinku, která boduje v lyžařských závodech…,“ pokyvovala hlavou paní Mirka.
„Jsme rády, že můžeme nyní maminkám nově diagnostikovaných dětí předávat i kontakty na nadace a nadační fondy, které rodiny s nemocnými dětmi podporují. Nejen finančně a materiálně, ale také psychicky. Vědomí, že v tom člověk není sám, že to zajímá někoho dalšího, kdo navíc dokáže nabídnout pomocnou ruku, je velmi důležité. A to nejen během léčby, ale i po jejím ukončení, kdy děti čeká návrat do běžného života,“ uzavírá Lucie Krahulcová.
KAM DÁL: Davidova manželka umírala na leukémii. Rozhodla se zůstat s námi doma, nikdo nemá právo to hodnotit, popisuje poslední rok společného života.
