Veronika prohrála boj o život dcery: Prosila jsem svoji holčičku, aby se mnou ještě chvíli zůstala

Psal se 16. prosinec 2016 a Veronika šla na test těhotenské cukrovky. Špatně se jí vstávalo, ale těšila se, že za chvíli začnou vánoční prázdniny a ona si odpočine. Neuvěřitelně sladké pití, první odběr, únavné čekání, druhý odběr a pak ona osudná rána. „Děložní hrdlo je zkrácené a otevřené na dva centimery,“ řekl jí lékař. Když se zeptala, co to znamená, odpověděl jí, že riziko předčasného porodu. V pětadvacátém týdnu! 

Měla vybranou porodnici v Rakovníku. „Tak tam určitě nepojedete, nejsou tam vybaveni na nezralé novorozence. Zavolám do Podolí. Tady je žádanka, pojedete na porodní sál a tam se uvidí, co dál,“ pokračoval doktor. Třetí odběr a jelo se do porodnice. Napjatá atmosféra, strach, očekávání. Na porodním sále se nezjistilo nic nového.

Potvrdila se infekce plodových obalů

Nicméně Veronika vyplnila se sestřičkou všechny dokumenty a byla přijata na oddělení rizikového těhotenství. Následovaly kapačky s kortikoidy na dovyvinutí plic miminka. Chtěla samozřejmě vědět, co bude dál, jestli už bude rodit. „Uvidíme, počkáme a uvidíme. Můžete rodit zítra, za týden, ale také za měsíc,“ odpověděli jí. Nikdo nečekal, že by tam zůstala ležet do dubna, viděli to na pár dní, maximálně týdnů. „Byl pátek, a tak mě čekaly dva dny, kdy se nic dít nebude. Nález byl stále stejný, ale strach a nervozita se stupňovaly,“ vzpomíná Veronika.

V pondělí na vizitě přišli doktoři s nápadem cerkláže, což je operace řešící porušenou uzávěrovou funkci děložního hrdla ve druhém a na počátku třetího trimestru gravidity. Po tomto zákroku by prý mohla jít i domů. Nejdřív by se ale muselo zjistit, jestli nemám infekci. Všechny testy byly negativní, ale na 100 % to mohl vyloučit jen odběr plodové vody.

A co teď? Ano, či ne? Je to relativně bezpečná metoda, ale má svá rizika. Nemusí se nic stát, ale může. „Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodla, že vyšetření podstoupím s důvěrou, že mi cerkláž dovolí miminko donosit.“ To se ovšem nestalo.

Potvrdila se infekce plodových obalů. Jediné, co se dalo dělat, byla změna antibiotik a důvěra, že vše dobře dopadne. „Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Probrečela jsem celou noc a prosila své miminko, aby to se mnou ještě chvíli vydrželo. Třeba jen pár týdnů, třeba i v nemocnici.“

Najednou začala rodit

V úterý ráno byla vizita, pak snídaně a Veronika najednou potřebovala strašně moc na záchod. „Tekla ze mě krev. V pokoji jsem si sedla na postel a zazvonila na sestru. Ta mě na vozíku odvezla na ošetřovnu.“ Nález se změnil. Hrdlo se zkracovalo, ale otevření zůstávalo stejné. „Pojedete pro jistotu na porodní sál. Bude to pro vás lepší. Budete mít klid a může tam s vámi být manžel,“ oznámili jí lékaři. Nechtěla ještě rodit, navíc necítila žádnou bolest.

„Nebojte se. Nevíme, jak rychle to bude postupovat. Na porodním boxu můžete být klidně tři dny,“ snažili se ji uklidnit. Jelo se tedy do pokoje na vozíku pro věci. „Už mi tekly slzy a nezmohla jsem se na nic. Vzala jsem si jen mobil a polštářek. Pohledy ostatních holek vypovídaly jen o soucitu a jakési radosti, že nejsou na mém místě.“

Na porodním boxu jí porodní asistentka napichovala další žílu. Byla tam několik hodin, ale kromě krvácení se nález neměnil. „Najednou, z ničeho nic, jsem byla otevřená na 10 centimetrů a podle slov porodníka jsem už rodila. Stále jsem nic necítila, kromě jedné či dvou kontrakcí za hodinu. Vlastně jsem jako prvorodička ani nevěděla, jestli jsou to kontrakce nebo jen obyčejná bolest v kříži.“

Nechcete to ještě vydržet? Ne!

Najednou se seběhli snad všichni doktoři, co byli k mání. Neonatolog, porodník, gynekolog, dvě porodní asistentky. „Budeme rodit. Chtěla byste rodit přirozeně nebo císařským řezem?“ zeptal se jí porodník. Chtěla vědět, co je bezpečnější pro miminko. „Pro miminko císařský řez, pro vás přirozený porod,“ zněla odpověď. Neonatolog radil, zda by to ještě nevydržela. Každý den se totiž o dvě procenta zvyšuje šance na přežití dítěte.

„Což o to, já bych to klidně vydržela, vždyť mně vlastně vůbec nic není, ani jsem nepoznala, že už rodím. Jenže to nešlo. A tak začala velmi rychlá příprava na akutní sekci. A bylo to. Jednotka intenzivní péče, oddělení pooperační gynekologie, odstříkávání mléka a první návštěva na RESu (oddělení resuscitační a intenzivní péče). Zvláštní pocit. Lily už není v břiše. Leží tady přede mnou.“

První dny v pořádku, pak začalo peklo

Následovala nová etapa. Dennodenní a celodenní návštěvy na RESu byly vyčerpávající a odloučení na noc velmi těžké. Prvních pár dní bylo všechno v rámci možností v pořádku. Lily na tom byla velmi dobře na to, jak byla malinká a v jakém týdnu se narodila. Na druhý svátek vánoční se ale situace začala horšit. Lily zaintubovali (postup, při kterém se (nejčastěji) přes dutinu ústní do dýchacích cest zasune hadička, která následně umožňuje zajištění dýchání) a dostala infuzi plazmy. Každým dalším dnem se stav horšil.

Lily se začala rozpadat bílá hmota mozková, spustilo se krvácení do mozku a v důsledku toho začala mít bolestivé křeče. Její malé tělíčko se zmítalo a vypadala utrápeně. Zvyšovala se hladina draslíku, která nešla snížit. „Prý je třeba náročný zákrok, peritoneální dialýza (dialyzační metoda náhrady funkce ledvin), ale podle lékařů bylo otázkou, zda má vůbec cenu, když poškození mozku je tak vážné. Jako další možnost viděli odpojení Lily od přístrojů. O tom jsem nechtěla ani slyšet.“

Naštěstí hladina draslíku začala zásluhou nových léků klesat a hrozba byla prozatím zažehnána. Rozpad mozkové tkáně dále pokračoval, hodinu po hodině, den po dni. Křeče se horšily a hladina morfia a dalších léků se stále navyšovala, až byla na maximu. Lily byla v umělém spánku se stabilizovanými základními životními funkcemi. „Stav mozku, respektive jeho rozpad, byl stále velmi rychlý, ale křeče ustaly a Lily mohla dostávat kromě výživy také trochu mléka ode mě. Jako novoroční dárek jsem dokonce mohla svou holčičku poprvé klokánkovat (podstata této metody spočívá v tom, že je dítě přikládáno přímo na tělo matky (mezi prsy) a je přikryto jejím oděvem).“

Bohužel se blížil konec

Po dlouhých dnech to byla příjemná změna. „S Lily na hrudníku jsem se cítila najednou tak klidně. Byla jsem moc šťastná a moje důvěra v dobrý konec posílená. Toto malé štěstí ale netrvalo dlouho. Věděli jsme, že z mozku naší Lily už zbyl jen mozkový kmen, že bude těžce postižená, neuvidí, neuslyší, nebude se hýbat ani vnímat. Vlastně bude jen tak přežívat.“

Nikdy je ale nenapadlo nebo si spíš nepřipouštěli, že to bude ještě horší. Lily přibyly další hadičky a otekla jí ruka. „Mohla jsem si ji přebalit a promazat jí kůži, ale klokánkování nepřipadalo v úvahu. Další den bylo ještě hůř. Začaly selhávat orgány. Život naší malé Lily se pomalu, vlastně docela nezadržitelně rychle blížil ke konci a my jsme před tím již nemohli zavírat oči.“ Lily naposledy vydechla 8. 1. 2017 v 16:45 v náruči své maminky.

Další příběh, který dává naději

O půl roku později Veronice její holčička poslala brášku Tobiáška, který se narodil pouhých 13 dní po prvních narozeninách Lily. I jeho narození však předcházela stejná diagnóza, několik týdnů na oddělení rizikového těhotenství a předčasný porod ve 32. týdnu těhotenství (31+1). „Tentokrát jsem si však po třiceti pěti dnech v nemocnici odnesla zdravé miminko. Ale to je jiný příběh, který už má šťastné pokračování...“

KAM DÁL: Dětská obezita roste děsivou rychlostí. Vina je i na straně rodičů a státu, následky mohou být doživotní.