Bude to problém? Samotářští žraloci lidožraví se začali setkávat v oceánských kavárnách
Objeví-li se v médiích zprávy o napadení člověka žralokem, s velkou pravděpodobností se jedná o žraloka bílého (lidožravého). Tito obávaní mořští predátoři se ale podle vědců chovají skutečně podivně. Z míst s dostatkem potravy se přesouvají do „kaváren“, tedy jakýchsi shromaždišť, kde se z nebezpečných samotářů stávají ještě nebezpečnější skupiny. Co je k tomu vede a jaké to může mít následky?
Pojem „kavárna žraloků bílých“ se v odborném světě již zabydlel, a to i přesto, že vědci stále ještě přesně netuší, proč se právě v těchto místech žraloci setkávají, aby zde společně strávili několik měsíců z každého roku. Jejich chování je o to nepochopitelnější, že opouštějí svoji domovinu plnou potravy a vydávají se na stovky a tisíce kilometrů dlouhou cestu do míst, kde zdánlivě nemohou zavadit ani o drobnější rybky. Co vědí žraloci bílí a my o tom nemáme ani tušení?
Tři známé kavárny
Žraločí kavárny jsou podle informací, zveřejněných na webu Schmidt Ocean Institute, minimálně tři, lépe řečeno o třech nyní vědci vědí. Jedna, ta nejznámější a patrně také největší, se nachází mezi Havajskými ostrovy a Mexikem, další pak nedaleko jihoafrického pobřeží a ta poslední v prostoru modrých oceánských hlubin mezi Novým Zélandem a Austrálií. Chování žraloků bílých, kteří sem doplují, se přitom na všech těchto místech nápadně shoduje, aniž by se tyto paryby mohly v takových vzdálenostech domlouvat. Nebo je to možná docela jinak, jen my si to zatím neumíme ani představit.
Proč sem vlastně připlouvají?
Co tedy žraloci bílí ve svých kavárnách vlastně pohledávají? Zdá se, že zkrátka společnost. Zatímco někteří vědci předpokládají, že jde o shromaždiště za účelem páření a zajištění dalších generací, jiní tuto teorii zpochybňují na základě zjištění, že se stejně chovají i nedospělí jedinci, kteří v jiných případech na taková místa nemigrují – nemají jednoduše proč takovou náročnou cestu absolvovat.
Radikální změna chování
Kromě důvodu, který žraloky vede k výpravám na takovou dovolenou, překvapuje podmořské biology také způsob chování návštěvníků kaváren. Ti totiž v daných místech radikálně změní všechny svoje zvyky, a to téměř od základů. To popisuje mimo jiné také studie vědců ze Stanfordovy univerzity již z roku 2009. Nejen že jsou žraloci najednou schopni žít bez větších problémů ve společnosti dalších členů svého druhu, ale také se začnou z prozatím nevysvětlitelných důvodů potápět do velkých hloubek.
Záhada hloubkového potápění
Důvody takového chování se snaží vědci zatím spíš jen odhadovat. Může to být tím, že u hladiny žraloci neseženou dostatek potravy, a tak se za ní musí potápět poměrně hluboko, zastánci teorie jakýchsi seznamovacích zájezdů jsou přesvědčeni, že samci v hloubce hledají svoje protějšky. Ať tak, či onak, je prokázáno, že ve dne se hosté kaváren potápějí až do bezmála půlkilometrové hloubky, aby se tam jen podívali a okamžitě se vydali na cestu zpět k hladině. V noci pak svoje hloubkové výlety zkracují na přibližně dvě stovky metrů.
Vědcům pomáhá moderní technika
Zatímco v minulosti měli odborníci při sledování migrace podmořských živočichů velké problémy, dnes je situace mnohem jednodušší díky čipům, které mohou být na tělo žraloka upevněny a on následně vysílá signál, jenž biology přesně informuje o jeho chování. Můžeme se tedy právem domnívat, že budeme brzy zase o něco moudřejší. Bohužel se stále častěji stává, že se žraloky vydávají sledovat také laici, a to v honbě za jakousi senzací. Některé státy, jako třeba Mexiko, už ale žraločí turistiku zakázaly, jak informovala například CNN. Prozatím lidstvu nezbývá nic jiného než sklopit hlavu a přiznat, že máme v pochopení zázraků přírody stále ještě velké mezery.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Obrovské bohatství pro každého z nás: V oceánech jsou ukryty miliony tun zlata, jen je vytěžit.
