Ceny za socialismu a dnes: Všechno je dražší, přesto si za jednu výplatu koupíme více

Mnozí, zvláště starší lidé si stěžují na vysoké ceny potravin i ostatního zboží, které se v roce 1989 pohybovaly v jednotkách a nyní musíme vydat desetikoruny. A není divu - zatímco tehdejší průměrný důchod dosahoval přibližně poloviny výše průměrné mzdy, v současné době jde o něco více než o jednu její třetinu. Jestliže nyní průměrná mzda převyšuje rekordních 34 000 korun, důchodci od státu dostávají v průměru kolem 13 000.

Těžko se tedy divit, že jsou to právě senioři, kteří zvyšování cen vnímají nejsilněji. Je také ale potřeba poznamenat, že na průměrnou mzdu zdaleka všichni nedosáhnou. Lépe než průměrná mzda o příjmech vypovídá tak zvaný medián, který dělí populaci na dvě poloviny - jedna z nich má příjmy nižší, druhá stejná část potom vyšší. Letošní medián příjmů se pohybuje těsně nad hranicí 29 000 Kč, zatímco v případě důchodu se jeho průměrná výše téměř rovná mediánu. Z tohoto pohledu tedy není mezi srovnáním výše důchodů a platů v roce 1989 a nyní tak velký rozdíl, ale přesto vzniká.

Stačí se rozhlédnout

Jak tedy srovnat životní úroveň v roce, kdy končil minulý a nastupoval nový režim? Mnohým stačí rozhlédnout se kolem sebe a srovnat počet rodin, které vlastnily auto, více než jednu televizi, jezdily (létaly) každoročně na dovolenou, často k moři…

Potraviny podražily, přesto jich koupíme více

Přesto se můžeme podívat na ceny základních potravin. Chléb stál v roce 1989 již zmiňovaných 2,80 Kčs, dnes podle zářijových dat Českého statistického úřadu 26,25 Kč. V minulosti jsme si tedy mohli za jednu průměrnou výplatu koupit 1 132 bochníků chleba, dnes je to 1 295. Koupíme chléb a k němu také máslo. V době před "listopadem" bychom za jeden plat koupili 79,25 kg, nyní si můžeme pořídit dokonce 207 kg másla.

Přihodíme-li do košíku ještě kilo kuřete, zaplatíme za něj dnes v průměru 64 Kč za kilogram (podle informací z ročenky Státního zemědělského intervenčního fondu), zatímco v roce 1989 stálo stejně velké kuře 30 Kč. Opět v porovnání se jedná o 105 kg kuřete tehdy oproti 531 kg dnes za jeden průměrný plat… Pokud bychom ale chtěli sáhnout po výrobku, který po celé minulé období statečně odolával politickým změnám i inflaci, sázkou na jistotu je klasický polárkový dort, který jsme si mohli koupit do 15 Kčs dříve a ani dnes nemusíme vydat o moc víc. 

Na levnější nové auto padne 8 průměrných platů

Do porovnání cen můžeme přidat i některé další dnes již samozřejmé součásti životního standardu. Taková škodovka se v roce 1989 dala koupit přibližně za 85 000 korun, tedy za 26 měsíčních platů. Dnes je základní cena Fabie na hranici 270 000 Kč, což představuje o něco méně než 8 průměrných platů. Čísla jsou samozřejmě zaokrouhlená, ale poměr vypovídající. Máme se tedy opravdu o tolik lépe?

Drahé bydlení

Čáru přes rozpočet v hodnocení současných a dřívějších možností udělají náklady, které musíme měsíčně vydat například na bydlení. V roce 1989 vydala rodina za nájem v sedmdesátimetrovém bytě 175 Kčs (tedy kolem 5,5 % průměrného příjmu jedince), dnes bychom museli například v Praze počítat za stejné nájemní bydlení v průměru téměř 24 000 Kč. Není proto divu, že značně vzrostla poptávka po malých bytech.

Ceny nájmů jsou ale dnes jen těžko porovnatelné, protože se výrazně liší v různých městech i krajích republiky. Praha je z tohoto pohledu tedy logicky zdaleka nejdražší. Velkou výhodu tak mají ti, kteří již vlastní svoji nemovitost bez nutnosti splácet hypotéku nebo platit nájem. Ačkoliv ani údržba vlastního domu nebo bytu není zadarmo. 

Máme se lépe

I přes všechny uvedené údaje, které mohou leckoho vyděsit, se podle objektivních průzkumů máme nyní i s ohledem na výši cen lépe, než tomu bylo před třiceti lety. Problémem jsou někdy ale nároky a očekávání, které mohou být vyšší než reálné a objektivní možnosti. A právě rozpor mezi přáním a možnostmi plodí často nespokojenost.

Zamysleme se tedy nad skutečnými potřebami. Pravděpodobně většina z nás zjistí, že zatímco před rokem 1989 jsme vždy věděli, co příbuzným koupit k Vánocům, nyní často narážíme na konstatování - vždyť oni mají všechno, co potřebují - a v případě dětí i mnohem více.