Dana Drábová o následcích Černobylu: Chce to klid, radioaktivní houby jsou úplná hloupost

Když se v roce 1986 v Černobylu přehouply hodiny přes půlnoc z 25. na 26. dubna, nikdo ještě netušil, že se v kalendáři právě objevilo datum, na které svět nikdy nezapomene. Jaderná katastrofa, která toho dne spustila neuvěřitelný sled událostí, se z lidské historie už vymazat nedá. A není možné vrátit ani lidské životy, které tento neuvěřitelný omyl stál. Jak to tehdy vnímali běžní lidé a jak skuteční odborníci? 

Nešťastný experiment

K havárii, která po 26. dubnu 1986 poznamenala celé široké okolí elektrárny a svými dopady – hlavně na myšlení lidí – pak také celý svět, se vlastně začalo schylovat už o den dříve. Bylo rozhodnuto o provedení zkoušky turbogenerátoru, který měl při výpadku elektřiny po dalších čtyřicet sekund obstarávat energii pro pohon čerpadel využívaných k chlazení reaktoru.
V průběhu přípravy na test, která s několikahodinovou přestávkou trvala celý den, se ale vyměnila směna obsluhujících pracovníků. Informace, které si měli zaměstnanci předat, se ale bohužel ztratily v časoprostoru. A když došlo 26. dubna v 1:23:04 k samotnému experimentu, byl již osud elektrárny, jejích zaměstnanců i mnohých dalších zpečetěn. 

Stačilo pár vteřin a katastrofě nešlo zabránit

Nestabilní reaktor reagoval jinak, než technici očekávali. Navíc se prvotní problémy neobjevily na řídicím panelu jako výstraha. Už 37 vteřin po spuštění experimentu tak obsluha v rychlosti zmáčkla tlačítko nouzového odstavení reaktoru. Ani to ale nestačilo. Teplota letěla nahoru, chladicí kapalina se měnila v páru, došlo k deformaci zařízení, tlak uvnitř stoupal a katastrofě se již nedalo zabránit. Výbuch, který nastal, doslova vymrštil i stotunové víko reaktoru! Bylo 1:23:47 a svět se v tom okamžiku navždy změnil. 

Hlavně potichu a v klidu

Černobyl byl v té době součástí území Sovětského svazu, a tak není divu, že se sovětští soudruzi snažili problém utajit tak dlouho, jak jen to šlo. Když už ne před vědci, tak alespoň před běžnými lidmi. Také v tehdejším Československu se lidé o tragédii dozvídali jen postupně, měli k dispozici jen kusé informace, a to ještě většinou náhodně. Není tedy divu, že si všichni přestavovali ty nejhorší možné scénáře. A mnohé tehdejší představy máme v mysli dodnes. Jak to bylo se skutečným nebezpečím pro naši zemi, ví nejlépe doktorka Dana Drábová, světově respektovaná jaderná fyzička a předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

 Měření začala velmi brzy

Podle jejích slov věděli odborníci v Československu díky Světové zdravotnické organizaci a také Mezinárodní atomové agentuře ve Vídni už poměrně krátce po tragédii, že k havárii došlo, zároveň byla zahájena měření množství radionuklidů v potravinách. Šlo hlavně o mléčné výrobky a zeleninu, kde bylo možné předpokládat jejich vyšší koncentraci. Jak tedy první (a vlastně i ta následná) měření dopadla? „Jakmile jsme se o havárii dozvěděli, byla zahájena všechna potřebná měření, hodnocení radiační situace,“ může potvrdit Dana Drábová. A o jejích slovech nikdo nepochybuje.

Lepší, než se očekávalo

Výsledky tehdy naštěstí nebyly tak znepokojivé, jak se lidé obávali, i když byla zvýšená radioaktivita přece jen naměřena. „Ano, na území tehdejšího Československa vyšší hodnoty radioaktivity naměřeny samozřejmě byly, ale její dopad na zdraví obyvatel byl minimální, lépe řečeno zanedbatelný, pakliže vůbec nějaký,“ uvedla v rozhovoru předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost s tím, že vědci již v té době byli schopni měřit i prakticky mizivé hodnoty radioaktivity, proto dokázali odhalit i jejich mírné zvýšení. 

Radioaktivní houby? Úplná hloupost!

I když vědci tehdy znali pravdu, politici se nechtěli do nějakých velkých vysvětlování pouštět. Jde o to, jestli by to mělo vůbec nějaký smysl, protože lidé vždy spíš věří třeba i vybájeným katastrofickým scénářům než realitě. A tak se objevovaly – a dodnes jim lidé věří – zkazky o nebezpečí, které na nás číhá na každém kroku, třeba i o radioaktivních houbách. „To je úplná hloupost,“ reagovala Dana Drábová rázně na přímý dotaz, zda se takové zvěsti mohly zakládat na reálných údajích.  

Jak jsme na tom dnes? 

Do černobylské oblasti je dodnes v okolí elektrárny vstup zakázán, eventuálně je povolen jen na vlastní nebezpečí s vědomím, že člověk vstupuje do zóny s vyšší radioaktivitou. Jak jsme na tom dnes, dvaatřicet let po havárii, u nás v republice? „Dnes jsme přibližně na polovině původní úrovně z roku 1986, takže jde o stále měřitelné hodnoty,“ vysvětlila jaderná fyzička s tím, že se ale nemusíme bát. Naměřené hodnoty nebyly přímo nebezpečné ani bezprostředně po havárii, nejsou tedy nijak kritické ani dnes. „Neznamená to, že jde o nebezpečné hodnoty, spíš to vypovídá o tom, jak přesně umíme měřit,“ uklidnila Dana Drábová všechny, kteří se snad dodnes obávají o své zdraví. 

Studenti se vraceli domů i týdny po havárii – a bezpečně

Na druhou stranu není pochyb o tom, že černobylská havárie připravila o život stovky i tisíce lidí. Ti ale pocházejí hlavně z přímého okolí Černobylu a z okruhu zhruba padesáti kilometrů. „Po havárii jsme například čekali na ruzyňském letišti na mladé lidi, kteří v té době studovali v Kyjevě a vraceli se domů po dokončení semestru. Bylo to tedy již několik týdnů po havárii. Ani u nich jsme nenaměřili nijak nebezpečné hodnoty,“ konstatovala odbornice na slovo vzatá. 

Vyloučit nelze nic

I když k podobné havárii může dojít kdykoliv znovu, jsou dnes bezpečnostní pravidla a podmínky, které je třeba dodržovat, na docela jiné úrovni. Velkým rozdílem je také aktivní spolupráce mezi vědci států, na jejichž území se jaderné elektrárny nacházejí, stejně jako jsou rozdíly v kvalitě vybavení a technologií elektráren a znalostí odborníků. To všechno by mělo pomoci předejít dalšímu Černobylu. I když, jak poměrně nedávno jasně ukázala havárie v elektrárně Fukušima, jistotu nemáme a nebudeme mít nikdy. 

Zdroje: rozhovor s D. Drábovou, wikipedie, world-nuclear

KAM DÁL: Babushka Lady zřejmě natočila Kennedyho smrt, FBI je na ni ale krátká.