Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese
V západní kultuře padá tlak spojený s péčí o děti většinou na bedra rodičů, což však může vést k jejich vyčerpání, depresím a napětí v rodině. Existuje ale nějaká alternativa? Kupodivu ano, jak dokázali naši předci. Dokonce i dnes kultury lovců a sběračů žijí v souladu s naší historií.
V západní společnosti jsme si zvykli na představu, že typickou rodinu tvoří dva rodiče a jejich děti. Je to zaběhlá praxe formovaná desítky, možná i stovky let. Nový výzkum však ukazuje, že tento tlak na dva rodiče může být mimo synchronizaci s naší evoluční historií. Studie na toto téma byla zveřejněna v časopise Developmental Psychology.
Podle výzkumníků vedených doktorem Nikhilem Chaudharym, evolučním antropologem z Univerzity Cambridge, mohou děti díky vývoji, který trval po tisíce let, očekávat více pozornosti a péče od širších skupin lidí. Což je zkrátka na dva rodiče příliš velké sousto, které logicky nemohou zvládnout. Tým odborníků k tomuto závěru došel díky výzkumu současných lovců a sběračů.
Střídají se i desítky lidí
Více než 95 procent naší evoluční historie jsme žili jako lovci a sběrači. „Proto současné společnosti lovců a sběračů mohou nabídnout vodítka k tomu, zda existují určité systémy výchovy dětí, na které mohou být kojenci a jejich matky psychologicky adaptováni,“ uvedl Chaudhary v prohlášení. S kolegy zkoumal kulturu Mbendjele v severních deštných pralesích Konžské republiky.
Tito lidé neskladují jídlo a jsou extrémně mobilní a rovnostářští. Obecně lze říci, že se živí lovem, rybařením a sběrem medu, ale v posledních letech se také zapojili do obchodu na trzích. Žijí v táborech o více rodinách, které se spoléhají na síť pečovatelů. Ti pomáhají vychovávat jejich děti. U 18 kojenců a batolat (ve věku od narození do čtyř let) si výzkumníci všimli, že každé dítě dostalo v průměru devět hodin péče od přibližně deseti různých lidí, někdy až dvaceti.
Matka jen v padesáti procentech případů
Když dítě plakalo, několik lidí bylo okamžitě připraveno zasáhnout obvykle během pouhých 25 sekund. Výsledky ukazují, že biologické matky plačících dětí se na pomoci podílely pouze v padesáti procentech případů. Na druhou stranu dokonce i starší děti a dospívající pomáhali starat se o mladší členy komunity.
Autoři studie zdůrazňují, že současní lovci a sběrači nejsou „živé fosilie“, protože jde o vzorek lidské populace, která praktikuje život našich dávných předků. Díky tomu mohou jejich sociální struktury a přístupy k péči o děti nabídnout cenná vodítka k pochopení naší širší evoluční historie.
Od zaběhnutého modelu jsme ustoupili
Dosud se většina výzkumů na téma vazeb mezi dospělými a dětmi soustředila na to, jak funguje tzv. západní či vzdělaná populace v demokratickém světě. Podle autorů studie si ale takový postup vysloužil kritiku, protože značně omezoval chápání nemateřské péče. V „civilizovaných“ zemích se zkrátka předpokládá, že jakkoli nešťastné dítě bude okamžitě konejšeno a utěšováno rodinnými příslušníky, což ale může vést k únavě a depresím.
Je to obrovský kontrast s přístupem, jaký vidíme například u kultury Mbendjele. Je zcela evidentní, že dnešní „správná“ rodina je na hony vzdálená tomu, na co jsme byli jako lidé zvyklí tisíce let. Fungujeme mimo realitu, kterou si lovci a sběrači vytvořili právě proto, že měla smysl.
Zdroje: redakce, psycnet.apa.org, iflscience.com
KAM DÁL: Lidé se vraždili od pradávna. Objevené mumie ukazují, jak jsme na tom byli.
