Džíny nebo tesilky. Móda a textilní průmysl za socialismu, o člověka tu moc nešlo

Když se v 80. letech minulého století řeklo „je to tesil“, netýkalo se to zpravidla pouze textilního materiálu. Tato věta patřila i majiteli. Na člověka, co měl na sobě oděv z tesilu, se pohlíželo s pohrdáním. Zato když si mladá dívka oblékla džíny, byla hrdá, že je má, a nosila se jako pávice.

Džíny nebo tesilky?

Kdo měl za socialismu džíny, byl in. A když se řeklo, že má tesilky, znamenalo to něco hanlivého. Džíny jako symbol Západu se staly znakem vzdoru mladé generace. Kdo je neměl, jako by nebyl. Jednalo se o tzv. úzkoprofilové zboží. 

Protipól k džínovému oblečení tvořil snadno dostupný tesil, což bylo umělé vlákno. Ačkoliv se snadno udržoval a nemačkal se, jeho největší nevýhodou bylo tvoření žmolků po určité době nošení. Kromě toho tento materiál nebyl příjemný na omak.

Symbol amerického Západu

Všude jinde ve světě znamenaly rifle pro mladé úplně normální a běžnou věc, která byla běžně k dostání. V socialistickém Československu se však staly cílem číslo jedna, a to zvláště pro svou jedinečnost a absenci na trhu.

Na Západě pomohlo tento materiál proslavit hnutí hippies. Třeba na legendárním Woodstocku nebyl nikdo bez džínoviny. Ovšem pouze pokud nebyl nahý. „Svojí sexy hloubkou džíny pohlíží jako hollywoodský zasvěcenec na naše kulturní mýty. Od přestřelky na západě přes hipsterskou vesnici z Greenwiche Jacka Kerouaca až po Calvina Kleina,“ vysvětluje americký editor Alan Kaufman, jak se dočteme v knize Jamese Sullivana Jeans.

Jak šel čas s džínovinou

Skoro každý z mladé generace 60. až 80. let, kdo nechtěl zůstat pozadu, musel mít rifle. Získat je nebylo tak jednoduché. Buď se nabízely obchodní domy s přednostním zásobováním, anebo existoval tuzex a bony.

V šedesátých letech svitla lidem naděje díky uvolněnějším poměrům. Tehdy se objevil slibný oděvní podnik Klub odívání mladých. Časem sestával ze dvou poboček a jeho součástí byl zásilkový prodej. „Klub… Už jen to slovo obsahující v sobě jistou výlučnost vzbuzovalo hodně nadějí,“ vysvětluje Michal Petrov v knize Retro.

V dalších desetiletích se džínová móda mladých drasticky proměňovala. Vznikaly svébytné komunity „somráků“, „pankáčů“, „novovlňáků“, „depešáků“ ad., pro něž nemít gatě západního typu bylo stigma. Stoupenci diskomódy taky nemohli vyjít na ulici bez džínoviny, natož v tesilkách. Nosily se „mrkváče“, „zipáče“ nebo „zvonáče“. 

Pád všech tesilek

Protože se tehdy bavlna a vlna dovážely za tvrdé valuty ze Západu, československý trh musel hledat schůdné řešení v oblasti textilního průmyslu. Jednou ze státních priorit se proto stal vývoj umělého vlákna. A tak vznikl nenáviděný tesil. První dodávka tesilu putovala na trh v roce 1959 z podniku Silon, který sídlil v Plané nad Lužnicí.

Od šedesátých let odbyt pro tesilový textilní materiál rostl. „Byla to samozřejmě zásluha relativně nízké ceny, ale také toho, že až do sedmdesátých let stále ještě pánské módě dominovaly obleky a saka,“ píše Petrov ve své knize. Nic netrvá věčně a po třiceti letech jeho slávy výroba tesilu v roce 1987 zaznamenala úpadek a nevyhnutelný konec.

Je to paradox, ale tesilky byly za socialismu všem vnucovány a podstrkovány jako něco mimořádného. Zpravidla kádroví pracovníci nosili obvykle dobře padnoucí obleky z tesilu. Vyvrhelové a mladí bojovali za rifle, které některé školy dokonce zakazovaly. O dlouhých vlasech u kluků nemluvě.

Když kalhoty dosloužily, nikdy neskončily v popelnici, ale zachovalé části se uschovaly pro další použití a šití nových jedinečných oděvů. Dnes seženeme džínové oděvy na každém kroku. Otázkou je, zdali si této svobody vážíme.

Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (M. Petrov: Retro 2, J. Sullivan: Jeans)

KAM DÁL: Nestárnoucí Jennifer Lopez ukázala, jaká kombinace oblečení nikdy nezklame.