Hlavní nádraží v Praze. Bída a děs postupně mizí, ale stále se najdou místa, kam nevkročíte

Není tomu tak dávno, co se toulání bludištěm podchodů a chodeb na Hlavním nádraží v Praze stávalo „dobrodružnou” stezkou plnou toho nejhoršího, co může město svým občanům a návštěvníkům představit.

Semeniště odpadlíků společnosti si celý prostor kolem nádraží, včetně jeho útrob, dlouhodobě přivlastnilo. Nevábná vůně, injekční stříkačky, bezvládní lidé v koutech temných zákoutí, ale také nebezpeční kriminálníci, prostituce a bezdomovectví. Dnes je situace radikálně odlišná a 71 tisíc cestujících, kteří Hlavním nádražím projdou, už nemají důvod se bát o své věci a zdraví…

Vítejte!

Jediné místo, které tak trochu nostalgicky připomíná divokou podobu nádraží z devadesátých let, jsou Vrchlického sady. To dodnes nese lidové označení Sherwood a stále se může pochlubit širokým portfoliem občanů z úplného dna společnosti. Situace dnes a před několika lety je však nesrovnatelná.

Podobně je tomu u celkové podoby nádraží. Hlavní vchod, který navazuje na Vrchlického sady, je součást budovy, která vznikala od druhé poloviny 60. let minulého století. Velká odbavovací hala vznikla v souvislosti s výstavbou první stanice metra v Praze, kterou je Hlavní nádraží na trase C.

Architektura v populárním brutalistním stylu se tak zajímavým způsobem spojila s dominantní secesní budovou, která vznikala od roku 1901 až do roku 1909. Nádraží však na tomto místě stálo již v roce 1871, kdy neslo název Nádraží císaře Františka Josefa.

Jeho velikost však už neunesla narůstající kapacity, a tak se dal do práce architekt Josef Fanta. Ten však při stavbě nádherné dominanty Prahy netušil, že ji v budoucnosti čeká těžký zásah jedné opravdu radikální dálnice…

Změna je život

Je to otázka posledních osmi let, kdy vzhled krásné secesní stavby podle vítězného návrhu architekta Josefa Fanty dostává své původní důstojné podoby. Ovšem stále je co dohánět. Výpravná budova byla totiž původně ukázkou hned několika úžasných umělců své doby.

Jen na samotné kopuli spolupracoval Fanta se sochaři Stanislavem Suchardou a Ladislavem Šalounem. Uvnitř budovy byly přepychové salonky, kde návštěvník mohl obdivovat díla malířů Václava Jansy a Viktora Strettiho.

Člověk tak v tomto kontextu musí mírnit svoji radost při pohledu na opravenou fasádu hlavní části budovy, protože by mělo jít o samozřejmost, na kterou jsme čekali opravdu dlouho.

Navíc obě křídla nádraží stále čekají na dokončenou rekonstrukci, takže mnoho secesních prvků je nadále v žalostném stavu. Pokud vzpomínáme na honosné prostory, kde čekaly na vlak takové osobnosti jako Charlie Chaplin či Thomas Alva Edison, musíme být o něco přísnější.

Procházka interiérem historické budovy totiž odhaluje stále mnoho nedostatků. V první řadě vás samozřejmě okouzlí zrekonstruovaný prostor Fantovy kavárny. Před velkorysou kopulí se vám zatají dech, ale když se pustíte na procházku bočními cestami, uvidíte neuvěřitelné nedostatky.

Na oko

Jestli autoři rekonstrukce spoléhají, že lidské oko v běhu na vlak přehlédne desítky zanedbaných detailů, určitě by se měli vrátit k práci. Význam a historie budovy si prostě nezaslouží promočené a plesnivé zdi, opadaný kus mramorového obložení, v boční hale zapracované dřevěné dveře z Hornbachu za 500 Kč a papír s názvem nástupiště vytištěný na papíru A4, který je oblepen izolepou. Podobných nedodělků je na nádraží mnoho a nezbývá než doufat, že se jedná o provizorium.

S radostí?

Když však vstoupíte na první čtyři nástupiště, nemáte slov. Nádherné a monumentální zastřešení ocelovou obloukovou halou je prostě dokonalé a nedávno dokončená rekonstrukce je opravdu mistrovským dílem. Celkově se modernější části nádraží povedlo posunout na velmi dobrou úroveň.

Odbavovací hala udržuje v interiéru život díky velkému počtu obchodů, a tak vnitřek nádraží patří cestujícím, kteří se zde už nemusejí bát čekat na vlak. Hlavní nedostatek však znovu souvisí s hlavní secesní budovou Josefa Fanty. Hlavní vchod totiž vůbec neslouží svému účelu, a to ze zcela logických důvodů.

Hlavní nádraží, které při slavnostních dnech nese jméno podle amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, zásadně ovlivnila stavba Severojižní magistrály. Ta totiž zcela zdevastovala princip náměstí a hlavního veřejného prostranství před hlavní budovou.

Dnes se zde střídá jedno auto za druhým a odříznutí od normálního městského života jasně definuje hlavní nedostatky, které kvůli tomu stále v okolí nádraží vidíme. Nevzhledné reklamy, zanedbané cesty, nedodělané ploty, absurdní zkratka z Vinohrad či podchody, které stále patří kriminálním živlům. To je ještě hodně práce, která se musí kolem nádraží vyřešit, abychom mohli s čistým svědomím říct, že je práce hotová. Posun, který nádraží za poslední léta učinilo, je však opravdu radikální. Jen tak dál…