Hradčanská jen na vlastní nebezpečí. Jeden z nejhorších dopravních uzlů Prahy je plný překážek

Rozsáhlé prostranství jen několik minut od Pražského hradu je opravdu frekventovaným dopravním uzlem. Na jednom místě se zde střetává automobilová doprava, jen o pár metrů dál vás občas zastaví závory, protože projíždí vlak a v centru dění je vytížená tramvajová stanice. To vše znamená, že na povrchu se pohybuje velké množství lidí, kteří místo toho, aby jim prostor sloužil, musejí překonávat jednu překážku za druhou. 

Je však nutné dodat, že upravit Hradčanskou tak, aby vše plynule fungovalo, je opravdu těžký úkol. Nicméně projekt vytvořený v roce 2010 spíše klade nové překážky, než aby pomohl zjednodušit veřejný prostor.  

A zase ten Kotas

Ve vyspělých zemích je zcela běžné na podobné architektonické realizace vypisovat prestižní soutěže. Tento princip se pomalu zabydluje i u nás. V minulosti to však evidentně nikoho nenapadlo. Konkrétně u realizace stanic metra to vypadá, že je v České republice jenom jeden architekt schopný vytvářet realizace pro dopravní podnik. 

Patrik Kotas už na mnoha příkladech ukázal, jak zpátečnická a nefunkční jeho díla jsou. Černý most, Střížkov či tramvajové stanice z Hlubočep na Barrandov jsou typickým příkladem toho, jak se mrhá prostředky, aniž by se vytvořilo ladné, elegantní a funkční prostředí, jež vás překvapuje citlivými a promyšlenými detaily. 

Stejně tak je to i na Hradčanské. Zde se překvapivě i Patrik Kotas v monumentalitě umírnil, takže zde nejsme svědky labyrintu kovovových součástek, skla a betonu, které dohromady vytvářejí neuchopitelný tvar, jenž křičí ostudně do světa ódu na nevkus. 

Byť je na Hradčanské velké množství nedostatků, tak dva nejnovější výstupy z metra alespoň nebudí tak velkou pozornost, která by vyloženě budila nechápavé pohledy. Problém této stanice však tkví ve velkém množství překážek, které se v urbanistickém smyslu nepodařilo vyřešit, ale spíše se je podařilo ještě více zdůraznit. 

Ostrov, odkud chcete utéct

Jak už bylo zmíněno, tak prostor na Hradčanské má svou obrovskou nevýhodu v tom, jak frekventovaný je. Díky tomu před architekty a urbanisty stojí velké množství překážek, s kterými si musí poradit. Na druhou stranu je zde stále obrovský prostor, který autoři pojali zcela bez nápadu. Široké chodníky, velké vydlážděné prostranství bez jediné lavičky, zelené travnaté plochy, které lemují nevzhledný plot, jenž odděluje lidi od vlakové dopravy. 

Největší dobrodružství však zažijete ve chvíli, kdy se ocitnete na jednom ze dvou tramvajových ostrůvků. Obousměrná doprava jak automobilů, tak tramvají vás na několikrát vhodí do situace, kde se cítíte vyloženě ohrožení. Tři semafory, které mají moderovat plynulost a bezpečnost provozu pro chodce, jednoduše nefungují. Lidé zcela přirozeně a pochopitelně chodí na červenou, a tím se samozřejmě z vlastního rozhodnutí vystavují riziku nějakého vážného zranění. 

Svoji odpovědnost nese hlavně autor celého projektu. Architekt totiž není od toho, aby vytvářel pouze technické zajištění podobných staveb, ale musí nabídnout přidanou hodnotu, která právě pomůže vytvořit efektivní a elegantní řešení. „Skvělým” příkladem je prostor, který se už nachází v Dejvicích, ale přímo navazuje na celou stanici. 

Po tom, co si počkáte, až odjede vlak, se ocitnete na velkorysém prostoru, jenž se tváří jako náměstí. Dlouhá léta zde byl vyšlapáván trávník, protože vydlážděné cesty neodpovídaly přirozenému toku lidských kroků. Když Praha 6 pochopila, že nemá smysl znovu sázet trávník, prostě prostor upravila tak, jak si to sami chodci připravili. Dnes se zde můžete zastavit na farmářských trzích. 

To jen dokazuje, jak se některé chyby mění za pochodu a zároveň je tento příklad toho, jak na Hradčanské chybí hlubší zamyšlení, z kterého by vyplynul svěží a zajímavý veřejný prostor, odkud nechcete co nejdříve zmizet.