Kulturní domy jako socialistické kostely. Ošklivé dominanty měst a obcí straší Česko dodnes
Byl to jeden z dílků skládačky nového komunistického režimu. Kulturní domy rostly jako houby po dešti a jejich architektonická úroveň byla na stejné úrovni jako umělecký a politický program, který návštěvníkům pravidelně nabízely. Co si komunisté od podobné instituce slibovali a proč některé straší dodnes?
Dalo by se říct, že kulturní domy tehdy splnily svůj účel. Po Vítězném únoru roku 1948, kdy naši zemi zahalil krutý mrak komunistického režimu, se stavba této instituce stala základem plánu, jak lidem s pravidelností tikání hodinek postupně vymazat z hlavy rozum a kritické myšlení.
Kromě toho se komunistická propaganda musela zbavit svého pravděpodobně největšího nepřítele v boji o loajalitu československého občana, kterým byla církev. Kulturní domy tak svým programem a účelem měly nahradit funkci kostela.
Nová dominanta obcí, měst a městských částí tak měla pomoci vybudovat lepší vyspělou socialistickou společnost. Skrze pravidelné oslavy svátku MDŽ, plesů, koncertů a divadelních představení se vytvořil ideální prostor pro vymývání mozků propagandou. Konaly se zde politické schůze a slavily státní svátky.
Ideologie místo zábavy
Obyvatelé měst a vesnic tak měli centrum zábavy a volnočasové aktivity. Ideologie však není jediné zlo, které vybudováním kulturních domů bylo napácháno. Kromě neblahého vlivu na vkus obyvatelstva se samotné budovy staly strašákem, kterého se v některých místech můžeme bát dodnes. Nebylo tak navázáno na poctivou architekturu na úrovni.
Místo budov, jako je Národní dům na Vinohradech, tak vznikaly velmi jednoduché uniformní kostky, které byste si s kulturou na první pohled rozhodně nespojili. Samozřejmě najdeme i velmi zajímavé architektonické kousky, kterým bylo povoleno v rámci brutalistního stylu architektury povolit uzdu fantazie.
Takový Semilský kulturní dům či dnes zchátralý Kulturní dům Eden dokazují, že se vždy nemuselo jednat o nezajímavou stavbu, která se bez myšlenkovitě postavila na náves či náměstí.
Poničený vkus
Mnoho z budov, které byly postaveny za socialismu a jsou na hraně dobrého a špatného vkusu, alespoň budí rozpaky, jako tomu je třeba v České Lípě. Většinou se však jedná o budovy, které současná architektura prostě neunese.
Kulturní domy jako ve Strakonicích, Dražicích, Kopřivnici a v desítkách dalších obcí, maloměstech a vesnicích, by si nezasloužily nic jiného, než být nahrazeny novou, svěží architekturou, klidně se stejnou funkcí. Zde však narážíme na jiný problém, a tím je fakt, že na mnoha místech by nová stavba mohla dopadnout ještě hůře.
I vinou socialistické osvěty se totiž lidem otupil vkus a dobrá architektonická realizace na území České republiky je spíše ojedinělým překvapením než společenským standardem.
Existuje však docela velké množství příkladů, kdy bezútěšnou podobu budovy, alespoň povrchně, pozvedla citlivá rekonstrukce. Díky jednoduchosti většiny staveb je tak příležitost vložit do budovy nový styl a kontext. Ovšem ne vždy to dopadá tak dobře, jak bychom si v ideálním případě představovali.
